Publikace pojednává o vývoji a proměnách konceptu historia litteraria (dějiny vzdělanosti, Gelehrtengeschichte) v českých zemích a jeho představitelů „od Balbína k Cerronimu". Za počátek konceptu se považuje programové vymezení Francise Bacona, který roku 1605 navrhl vytvořit disciplínu, která by kumulovala a uspořádala veškeré dosažené vědecké poznání. „Módní vědou" se však historia litteraria stává až počátkem 18. století. Zůstala jí po tři čtvrtiny století, poté – v důsledku rostoucí potřeby pochopení kauzálních vztahů mezi historickými událostmi – se celý koncept začal dostávat do krize. Paradoxně právě tehdy získává historia litteraria větší prestiž v habsburské monarchii. Základy konceptu však v českých zemích byly položeny mnohem dříve, a to průkopnickou prací Bohuslava BalbínaBohemia docta. Na toto dílo navazovala řada učenců tvořících v průběhu 18. a na začátku 19. století. Největší prostor je v knize věnován pozoruhodné osobnosti historika vzdělanosti a sběratele Johanna Petera Cerroniho.