Kolektivní monografie si klade za cíl zachytit a vyložit nejrůznější aspekty ekonomického myšlení ve středověku a v raném novověku. Ceny a mzdy, resp. způsoby nakládání s penězi ve středověké a raně novověké společnosti nabízejí jednu z možností, jak proniknout k samotné podstatě ekonomického uvažování předmoderního člověka, který byl nucen klást na materiální aspekty života mnohem větší důraz než člověk moderní. Kniha v tomto ohledu odráží interdisciplinární pohledy na danou problematiku očima historiků, stavebních historiků a archeologů. Jednotliví autoři se zde věnují dějinám pražského Ungeltu, ekonomickým aspektům života sedláků v okolí Chebu v 15. století, způsobům kontroly městského hospodaření, poptávce po penězích mezi katolickými emigranty z husitských Čech ve 20. a 30. letech 15. století, židovským půjčkám ve Znojmě, zlatým a stříbrným mincovním ražbám či funkci luxusních výrobků, doložených archeologickými nálezy, v městském hospodaření.

Jiří Němec (1932‒2001) patřil od konce padesátých do první poloviny osmdesátých let k nejvýraznějším postavám kulturního a intelektuálního života. Byl jedním z iniciátorů tzv. Ekumenického semináře v Jirchářích, který se stal první veřejnou platformou svobodného náboženského, filozofického a kulturního dialogu v komunistickém Československu, a účastnil se příprav tzv. Díla koncilové obnovy, sdružení usilujícího o uvedení myšlenek II. vatikánského koncilu do každodenního života katolické církve. Po roce 1968 spoluvytvářel paralelní kulturní a filozofické aktivity, ať už šlo o tehdy pololegální či ilegální studijní či diskusní kroužky, nebo o literární, hudební či výtvarné dění formujícího se tzv. českého undergroundu. V roce 1976 patřil k nejužšímu kruhu iniciátorů a organizátorů Charty 77 a bezprostředně se podílel na formulaci jejího prohlášení, byl rovněž mezi prvními členy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Je autorem desítek studií a článků z oblasti filozofie, literatury a psychologie (jejich souborné vydání se připravuje). Překladatelskou a redakční činností zprostředkovával aktuální i do té doby v Československu neznámá filozofická a teologická díla (Blondel, Teilhard de Chardin, Eliade, Foucault, Gadamer, Gebsattel, Heidegger, Tresmontant aj.). První verze této bibliografie, již uveřejnil před necelým čtvrtstoletím časopis Kritický sborník (roč. 18, 1999, č. 4, s. 63–94), obsahovala celkem 306 položek. Nynější soupis je oproti tehdejšímu více než dvojnásobně rozšířen. Značnou část textů uvedených v bibliografii tvoří publikace samizdatových vydavatelství, dílen či edic, soukromé tisky či jiná „inedita“.

Kniha filosofky Alice Koubové a literární dokumentaristky Barbory Baronové se zabývá tématem společenské odolnosti, a to prostřednictvím série rozhovorů s osobnostmi současné české společnosti.

Úvod Alice Koubové představuje základní kontext tématu společenské odolnosti – komplexnost konceptu resilience, jeho teoretické pozadí, akademické zdroje, ale také motivaci pro výběr hlasů pro tuto publikaci.

Autorky pak ve čtrnácti rozhovorech s patnácti respondenty a respondentkami (Klára Šimáčková Laurenčíková, Simona Bagarová, Anna Kárníková, Eva Fraňková, Adriana Světlíková, Zuzana Čepelíková, Daniela Vodáčková, Benedikt Vangeli, Pavla Holcová, Lukáš Houdek, Alica Sigmund Heráková, Saša Uhlová, Kateřina Šimáčková, Pavel Houdek a Jiří Šedivý) společně otevírají témata krize, sociální změny, systémových opor, strategií zvládání nenadálých událostí, sociálních vazeb, hodnot nebo kultury s přihlédnutím k tématu odolnosti, a to v rámci oblastí psychologie, ekonomie, práva, vzdělávání, obrany, médií, péče, ekologie, sociální práce, vztahu k menšinám, dezinformací, kultury, genderových témat či tématu nenávistných projevů, které jsou oblastmi zájmu zpovídaných osobností.

Na základě odpovědí, které primárně vycházejí z vlastní žité praxe a problémů, jimž osobnosti zahrnuté do tohoto projektu čelí, vyplývají z rozhovorů stěžejní aspekty odolnosti. V souvislosti s polykrizí současného světa se ukazuje, jak vysoce relevantní v rámci české společnosti téma odolnosti je.

Závěrečná kapitola knihy přináší analýzu pořízených rozhovorů, z níž vyplývá, že schopnost procházet nečekaně nepříznivými situacemi se významně opírá o mentální společenské nastavení, o zvykové postoje a kulturu vzájemných vztahů.

V první části třetího svazku dějin politického myšlení je podán filosoficko-historický výklad politického myšlení od humanismu a renesance po proudy ve francouzském osvícenství (Machiavelli, Erasmus Rotterdamský, Bodin, Suárez, Grotius, Hobbes, Harrington, Locke, Montesquieu, Rousseau). Velká pozornost je věnována vzniku teorie národního státu, české reformaci, právu na odpor, náboženské toleranci, přirozenému a mezinárodnímu právu a teorii rozdělení politické moci. Integrální součást předloženého dílu tvoří i výklad vývoje politického myšlení v českých zemích. Tento výklad začíná rozborem politických názorů dvou významných představitelů české reformace, Jana Jesenského a Jana Amose Komenského, pokračuje popisem panslavismu a obsáhlým vylíčením vývoje politického myšlení v českých zemích v 19. století.

Jako se Kritika čistého rozumu (1781, 1787²) podle Kanta týkala rozumu ve vztahu k přírodě, zabývá se Kritika praktického rozumu (1788) rozumem ve vztahu k druhé předmětné oblasti, totiž k oblasti svobody. Představuje Kantovo nejdůležitější dílo věnované praktické filosofii, které v úplnosti předkládá teorii morálního zákona známou již ze Základů metafyziky mravů (1785). Obsahuje však rovněž Kantovu definitivní odpověď na otázku metafyziky. Zatímco pojmy Boha a nesmrtelnosti duše zůstávají jakožto pouhé ideje na poli teoretického rozumu bez opory, získávají skrze pojem svobody prokázaný existencí morálního zákona „stálost a objektivní realitu, tj. jejich možnost je dokazována tím, že svoboda je skutečná, neboť tato idea se vyjevuje prostřednictvím morálního zákona“. Kritika praktického rozumu takto předkládá jádro Kantem reformovaného pojmu metafyziky, na nějž navázala generace tzv. německého idealismu. 

2. upravené vydání, v OIKOYMENH 1. vydání připravili Jan Kuneš a Milan Sobotka.

Laments of the Virgin Mary represent a devotional genre that offered its clerical and lay audiences of the High and Late Middle Ages a deeply inspiring, yet at the same time ambiguous, religious experience. Through the deeply emotional and markedly animated representation of the Passion, seen as if through the eyes of the mother of God, audiences and performers were not only reminded of the redemptive power of the Cross, but encouraged to experience Christ’s sacrifice in a more personal and intimate manner. In the pious practice of imitatio Mariae, believers mirrored the sorrow of the mother through their own bodies in order to develop a kind of visceral empathy towards, and hence a deeper understanding of, the divine.

György Lukács (1885–1971) byl významný maďarský filosof a estetik. Svým dílem významně přispěl ke vzniku tzv. západního marxismu, výrazně však ovlivnil také marxismus východní, především tzv. marxistický humanismus. Ve svém rozsáhlém díle se věnoval literární teorii, estetice, otázkám realismu, teorii filmu, kritice existencialismu a fenomenologie, marxistické metodologii, problému zvěcnění, sociální ontologii aj.

Lukácsova kniha Lenin spadá stejně jako jeho nejslavnější dílo Dějiny a třídní vědomí (1923) do jeho raného období. Byla napsána bezprostředně po Leninově smrti v roce 1924 ve vídeňském exilu, kam se Lukács uchýlil po porážce Maďarské republiky rad. Byla přeložena do bezmála dvou desítek jazyků, včetně češtiny. V roce 1970 měla vyjít v překladu Lubomíra Sochora v tehdejším Československu, avšak nastupující normalizace a cenzurní zásah vydání již vysázené knihy znemožnily (i v tomto sdílela stejný osud jako Sochorův překlad Dějin a třídního vědomí). Kniha Lenin tak vychází v češtině bezmála sto let po svém původním vydání. Lukács v ní mj. pokračuje ve své dřívější snaze teoreticky formulovat principy marxistické metody. Jak uvádí v předmluvě k německému vydání z roku 1967, obnovený zájem o jeho knihu v šedesátých letech byl podmíněn především dobou, v níž byla zahájena marxistická kritika Stalinova období a která rovněž probudila zájem o opoziční tendence let dvacátých. Dnes je kniha jedním z důležitých historických pramenů umožňujících nahlédnout do tehdejšího Lukácsova myšlení a do způsobu, jakým na příkladu Lenina vyložil vztah mezi politickou teorií a politickou akcí.

Kniha je věnována vývoji matematického myšlení Bernarda Bolzana ve světle jeho posmrtně vydaných i dosud nepublikovaných rukopisů. Každá kapitola se zaměřuje na jiné aspekty – první kapitola se zabývá pozadím vzniku rukopisu, v němž je odhaleno, co sám Bolzano považoval na svých Beyträge za nejpozoruhodnější, druhá se zaměřuje na pojem proměnných veličin ω a třetí na Bolzanovu teorii čísel. Bolzanův přínos v oblasti matematiky, jejích základů a metodologie, je nesporný, svědčí však také o nejistotách a napětí, částečně způsobených jeho lpěním na zděděných koncepcích a postupech. Bolzano tak představuje průkopnickou osobnost, jejíž studium je důležité pro lepší pochopení praktických a koncepčních změn, jimiž prošla matematika v 19. století.