archiv publikací

Tématem knihy je recepce Bible u jednoho z nejvý­znamnějších křesťanských apologetů 2. století, Justina zvaného Filosof či Mučedník. Úvodní kapitoly se věnují jeho životu a dílu, a rovněž kontextu apologetické lite­ratury 2. století, který je pro jeho dílo neodmyslitelný. Autorka se snaží zachytit Justinův význam v jeho době i jeho vliv na další křesťanské myslitele: autora evange­lijní harmonie Tatiana, „hereziologa“ Eirénaia z Lyonu či apologetu a teologa Tertulliana. Jakožto svědek Bible kolem poloviny 2. století je Justin významnou posta­vou – zachovalo se od něj poměrně rozsáhlé dílo, které obsahuje více než 300 citací z hebrejské Bible ve znění Septuaginty. Kromě toho u něj pod názvem „vzpomínky apoštolů“ najdeme řadu odkazů na Ježí­šovy výroky a narativní látky z evangelií. Jak vnímal Bibli tento vzdělaný muž, který si křesťanskou víru zvolil jako „pravou filosofii“? Nakolik významným impulsem pro formování kánonu byla polemika proti Markiónovi a gnostickým výkladům Písma? Závěrečná kapitola se věnuje prvnímu křesťanskému výkladu Žalmu 22 v jednom z Justinových nejznámějších děl, Dialogu se Židem Tryfónem.

Na druhém svazku Senekových tragédií se podílely Eliška Poláčková (předmluva „Divadlo v Senekově době“) a Daniela Čadková (překlad tragédie Šílený Herkules) z Oddělení antické kultury a její recepce KKS.

Název My filologové odkazuje k materiálu pro stejnojmennou „nečasovou úvahu“, v níž chtěl Nietzsche revidovat humanistický pohled na antiku a zpochybnit dosud bezvýhradně přijímanou roli filologů jakožto vychovatelů, protože podle něho ukazují jen falešně idealizovaný obraz klasičnosti. Zároveň tento titul zastřešuje Nietzschovy drobnější filologicko-filosofické práce (Homér a klasická filologie, Pět předmluv k pěti nenapsaným knihám), v nichž se antika pro Nietzscheho stává živnou půdou k úvahám o moderní společnosti a kultuře a které dokreslují jeho ranou filosofii, formulovanou v té době ve Zrození tragédie z ducha hudby a v Nečasových úvahách. Druhé, opravené a doplněné vydání přináší v příloze rovněž překlad čtyř dopisů, které se váží k vydání Nietzschovy knihy Zrození tragédie a přinášejí také ohlédnutí za jeho „filologickou“ kariérou.

Přeložili a nové opravené vydání připravili Pavel Kouba a Petr Kitzler.

V kontextu rostoucích společenských nerovností a politické nestability s tím spojené se objevují otázky, zda a do jaké míry jsou za tento vývoj zodpovědné elity. Čtenáři se dostává do rukou sborník vybraných pasáží klasických textů z přelomu 19. a 20. století (Gaetana Moscy, Vilfreda Pareta a Roberta Michelse), příspěvků autorů, kteří na teorii elit navázali (Karla Mannheima, Jamese Burnhama ad.), včetně pokusů o kritiku teorie elit (György Lukács, Thomas Bottomore a jiní). Tato kniha dále mapuje etapu vývoje teorie elit od druhé světové války přibližně do sedmdesátých let 20. století a dává nahlédnout do zkoumání sociálních nerovností a hierarchií. Svým způsobem představuje alternativní přístup či doplněk k marxistické třídní analýze.

Činnost korektora kléru, jehož poprvé ustanovil arcibiskup Arnošt z Pardubic (1343–1364), se od jednorázových pověření postupně přeměnila ve stálý úřad trestního soudce nad duchovenstvem, jenž zahrnul některé z pravomocí arcijáhnů. Svébytný úřad zůstal církevně správním specifikem pražské arcidiecéze. Edice zpřístupňuje jediný svazek korektorových akt, který z jeho činnosti dochoval. Ten zahrnuje léta 1407–1410, tedy přibližně druhou polovinu episkopátu arcibiskupa Zbyňka Zajíce z Házmburka (1403–1411). Korektorova akta doplňují trojici řad již z větší části vydaných úředních knih pražského arcibiskupství (Libri confirmationum, Libri erectionum, Acta iudiciaria) a jsou tak významným a jedinečným pramenem pro poznání (nejen) církevních dějin tohoto období.

Publikace, na níž se podíleli odborníci aktuálně působící v Evropě, Americe i Asii, je rozčleněna do čtyř tematických bloků. První se věnuje Janu Husovi („The Person and Work of Jan Hus“), druhý se zabývá problematikou násilí a inkvizicí („Hussite Revolution and Inquisition“), třetí obsahuje texty o utrakvistické liturgii („Liturgy“) a poslední rozebírá interakci české reformace s reformacemi evropskými („Utraquism and Reformation“). Celkem dvanáct studií reflektuje fenomén české reformace v pozdním středověku a raném novověku, přičemž tak v intencích Collegia Europaea rozvíjí úsilí o internacionalizaci bádání k českým náboženským dějinám a jejich filosofickému, teologickému, církevně-politickému a kulturnímu kontextu.

Soubor studií českých a slovenských autorů, který zde předkládáme, vznikl na základě příspěvků přednesených na odborném semináři věnovaném myšlení francouzského historika a teoretika umění Henriho Focillona (1881–1943). Seminář se uskutečnil 4. května 2017 na půdě Katedry filozofie Fakulty filozofické Západočeské univerzity v Plzni. Uspořádáním tohoto semináře i publikací tohoto souboru článků chceme upozornit na originalitu v dnešní době spíše pozapomenutého Focillonova myšlení a na podnětnost tohoto myšlení ve vztahu k soudobé estetice a filosofii. Předložený soubor studií, který upozorňuje na některé ze stránek pozoruhodného formálního myšlení a cítění, o němž Focillon v souvislosti s uměním hovoří, doplňujeme překladem pozoruhodného Focillonova pojednání „Chvála ruky“.

Rozsáhlá kniha je opus magnum hlavního představitele současné kritické teorie společnosti Axela Honnetha (1949). Na Goethově univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem je Honneth od roku 2001 ředitelem Institutu pro sociální výzkum, kde původně vznikla kritická teorie Frankfurtské školy. Na stejné univerzitě je od roku 1996 také profesorem sociální filosofie, od roku 2011 působí rovněž na Kolumbijské univerzitě v New Yorku.
Kniha Právo svobody (Das Recht der Freiheit, 2011) především artikuluje teorii uznání z hlediska sociální a morální filosofie, přičemž formuluje sociální základy demokracie. Jürgen Habermas o knize napsal: Honneth činí historický krok zpátky od Marxe k Hegelovi, aby znovu ustavil program "od Hegela k Marxovi".
Přeložil Břetislav Horyna

Etika klimatické změny vyšla původně sice již v roce 2008, takže by se mohlo zdát, že ve světle nových poznatků musela zastarat. Garveyho kniha však není v první řadě souborem faktů o změně globálního klimatu a vlivu člověka na ni, ale filosofickým dílem, jež pojímá dané téma jako morální problém. To znamená, že některé faktické informace, jež Garvey uvádí, je třeba ve světle nových poznatků aktualizovat, ale filosofický obsah jeho knihy a návrhy na řešení situace jsou nejen stále platné, nýbrž vyznívají nyní naléhavěji než před deseti lety. O existenci klimatické změny a vlivu člověka na ni lze totiž dnes pochybovat ještě méně než tehdy, avšak lidstvo mezitím udělalo pro řešení ekologické krize žalostně málo a vyhlídka na katastrofu nabyla ještě reálnějších obrysů. Vzhledem k tomu, že téma se tak či onak týká nás všech, je rovněž záslužné, že James Garvey napsal svou knihu velmi přístupným stylem.
Přeložila Alžběta Vargová

Kniha je věnována Tertullianovi z Kartága (3. stol. po Kr.), jednomu z prvních latinsky píšících raně křesťanských autorů, a jeho názorům na lidskou duši, jež byly do značné míry ovlivněny stoicismem. První studie se zabývá Tertullianovým pojetím lidské duše jako těla svého druhu (corpus sui generis); druhá zkoumá jeho představy o původu a předávání této tělesné duše, jež je v posledku „odnoží“ (tradux) duše Adamovy, z rodičů na jejich potomky. Kniha je doplněna exkursem o traducianismu v rané církvi a českým překladem vybraných kapitol Tertullianova spisu De anima.