Aktuality a články

Filosof Martin Nitsche si v podcastu Na dotek povídal s Petrem Vizinou o nedávné výstavě výtvarnice Jitky Svobodové, o průhledech do jiných vrstev prožívání, ale také o interdisciplinaritě nebo společenské odolnosti, jíž se mimo jiné věnuje v rámci svého působení ve Filosofickém ústavu Akademie věd ČR.

Vědecká kariéra Petra Sommera byla původně spojena s Archeologickým ústavem Akademie věd ČR, kde působil od roku 1976, v letech 1993–1997 jako jeho ředitel. Patřil k průkopníkům církevní archeologie, jejíž vývoj sledoval v širokých mezinárodních souvislostech, jeho celoživotním tématem se stal výzkum Sázavského kláštera. Petr Sommer se ale nenechával svazovat jedním oborem, snažil se propojit archeologii rovněž s dalšími disciplínami. Toto jeho směřování našlo uplatnění v Centru medievistických studií při Filosofickém ústavu Akademie věd ČR, mezioborovém pracovišti, které roku 1998 spoluzakládal a v letech 2004–2019 byl jeho ředitelem.

Petr Sommer (1949–2023)

Vedle odborného úsilí proslul Petr Sommer i neúnavnou organizační činností, která ho mnohdy vytěžovala více než samotná věda. Jeho vždy klidný a věcný přístup přispíval k nalezení kompromisních řešení, jeho důslednost a zásadovost mu zároveň bránily ustoupit tam, kde byl v sázce osud odborného bádání, archeologické péče či kulturního dědictví. Ačkoli byl ve svém oboru hvězdou evropského formátu, působil vždy skromně. Kdykoli přišel do místnosti, s každým si podal ruku, ať to byl významný profesor či středoškolský student. Jeho pevný stisk nám bude chybět… 

Vzpomínka blízkých spolupracovníků Petra Sommera: 

Petr Sommer byl jedním z posledních historiků, kteří vnímali dějiny jako celek. Petr uměl naslouchat a poté vždy v debatě přinesl nějakou novou myšlenku a zapálil novou jiskru. Nemusela pocházet jen z archeologie, ale vyvěrala z jeho zájmu o české dějiny od raných Slovanů po současnost. Petr Sommer měl geniální paměť, nejen na historická fakta, nejen na archeologické výzkumy a nálezy, nejen na psané prameny, jež citoval téměř doslovně, nejen na starší badatele (člověk měl pocit, že když mluví o nějakém problému, hned k němu v hlavě přidává i poznámkový aparát), ale i na vtipy. V naší stolní společnosti, která se téměř týden co týden scházela a na jejíž obědovné „zasedání” se vždy těšil, vždycky vytáhl nějaký vtip ze studnice, která nikdy nevysychala. Debatovat bylo s Petrem Sommerem radost, už i proto, že byl vždy nesmírně laskavý. Když se mu něco nelíbilo, zavrtěl hlavou, avšak tón nikdy nezměnil. To vzájemné popichování, ten vzájemný soulad, to přátelství, jež se rodí z ničeho, až nakonec získá sílu lodního provazu, mi chybí už teď. Nedovedu si představit, že už nikdy... Petr Sommer miloval dějiny, žil jejich přítomností v lokálním i zemském prostoru, měl v sobě touhu poznání a schopnost dějinného chápání. Mnohé z toho s ním v jediném, nečekaném okamžiku odešlo, stejně jako se do temna ponořila jeho milovaná Sázava, jež byla jeho archeologickým i historickým osudem. Zůstalo jen nekonečné, neuchopitelné a tolik smutné prázdno.

doc. Martin Nodl, Ph.D.

V Petru Sommerovi odešel skvělý člověk. Byl výborným specialistou na raně středověké dějiny, jehož erudice dalece přesahovala českou kotlinu, skvělým odborníkem na otázky christianizace, monasticismu a obecně odrazy raně středověké duchovní kultury v archeologických pramenech. Vedle toho byl také zkušeným diplomatem, který se s grácií, ale i rozhodností dokázal pohybovat ve vysokých akademických kruzích. Do srdcí se nám ale nezapsal svou odborností, o které není třeba se dále rozepisovat. Petr Sommer był především lidsky krásný, laskavý, přátelský a trpělivý člověk, který miloval život a měl rád lidi kolem sebe. Uměl ocenit úspěchy a měl v sobě velkou shovívavost, když se něco nevedlo, jak mělo. Byla vždy radost s ním mluvit, bylo vždy dobré mu naslouchat. Zůstane mi ve vzpomínkách jako elegantní a galantní muž s velkým srdcem a velkým nadšením pro středověký i moderní svět. Byl to skvělý člověk a bude nám moc chybět.

Mgr. Pavlína Cermanová, Ph.D.

- - - - - - - 

Vědecká produkce Petra Sommera čítá přes stovku odborných studií a více než dvě desítky samostatných a kolektivních publikací. Profilujícími tématy byly odraz duchovní kultury v archeologických pramenech, počátky středověké státnosti, církevní řády či christianizace. Kromě odborných prací dokázal předávat své znalosti i širší veřejnosti. Vzpomenout lze jeho podíl na velkolepých výstavách „Střed Evropy okolo roku 1000“ (2002) či „Otevři zahradu rajskou. Benediktini v srdci Evropy 800–1300“ (2014–2015), anebo populární knihu „Přemyslovci. Budování českého státu“, již připravil spolu s Dušanem Třeštíkem a Josefem Žemličkou.

Ocenění (výběr)
Národní cena vlády Česká hlava (2017)
Čestná oborová medaile Františka Palackého za zásluhy v historických vědách (2014)
Cena ministra školství, mládeže a tělovýchovy ČR za mimořádné výsledky výzkumu, experimentálního vývoje a inovací (2013)
Cena Akademie věd ČR za dosažené vynikající výsledky velkého vědeckého významu – Střed Evropy okolo roku 1000 (2003)
Cena Akademie věd ČR za dosažené vynikající výsledky velkého vědeckého významu – Přemyslovci. Budování českého státu (2010)
Výroční cena nakladatelství Vyšehrad za původní práci – Svatý Prokop. Z počátků českého státu a církve (2008)

Publikace (výběr)
Svatý Prokop. Z počátků českého státu a církve, Praha 2007
Začátky křesťanství v Čechách. Kapitoly z dějin raně středověké duchovní kultury, Praha 2001
Přemyslovci. Budování českého státu, Praha 2009 (spolueditor)
Benediktini a střed Evropy. Křesťanství, kultura, společnost 800–1300, Praha 2021 (spolueditor)
Otevři zahradu rajskou. Benediktini v srdci Evropy 800-1300, Praha 2014 (spolueditor)
Encyklopedie českých klášterů, Praha 1997 (spolueditor)
Svatá Ludmila. Žena na rozhraní věků, Praha 2021(spolueditor)

O podávání dějin přitažlivým způsobem a populistických prezentacích středověku spojovaných v současné české kultuře s politickou krajní pravicí hovořil v podcastu Kolaps odborník na středověk Martin Šorm z Centra medievistických studií při Filosofickém ústavu AV ČR.

Rozhovor s filosofem Jiřím Chotašem z Oddělení pro studium novověké racionality Filosofického ústavu AV ČR a místopředsedu spolku OIKOYMENH o cestě filosofických a teologických knih ke čtenářům, historii Nakladatelství Oikoymenh a jeho spolupráci s Filosofickým ústavem, o časopisu Reflexe i o vnímání současné české filosofie a jejím místě v evropském kontextu.

Poznámka: Rozhovor vznikl v rámci projektu Filozofické drobky (@filozofickedrobky, https://www.instagram.com/filozofickedrobky/) absolventů Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, který můžete sledovat na Instagramu. Jeho cílem je přibližovat filozofii široké veřejnosti například formou rozhovorů s osobnostmi české filozofie a dalšími možnými způsoby, které tento formát dovoluje (recenze odborné literatury, a další). Autor: E. Havlík

Nakladatelství OIKOYMENH se zaměřuje na filozofickou a theologickou literaturu. Můžete přiblížit, co předchází vydání vybrané publikace? A dle jakých kritérií díla vybíráte?

Nakladatelství OIKOYMENH funguje obdobně jako jiná akademická nakladatelství. Má svou ediční radu, provozní zaměstnance a široký okruh spolupracovníků a sympatizantů: překladatele, korektory, sazeče, sponzory, a další. O zařazení navrhovaného titulu do edičního plánu rozhoduje ediční rada, která si k tomu vyžádá posudky od odborníků. Jsou-li kladné a je-li stanoven odpovědný redaktor, je titul do edičního plánu přijat. Zároveň se však musí nalézt zdroj financování (dotace apod.), z něhož bude vydání titulu zaplaceno. Tituly OIKOYMENH jsou ze své povahy neziskové, a tak je třeba vydání každého titulu pečlivě zvažovat i po této stránce. Poté co autor nebo překladatel odevzdá rukopis, může začít vlastní redakční práce. Nakladatelství má své vlastní Pokyny pro přípravu textů, které jsou závazné pro všechny autory, překladatele, korektory a redaktory. Jejich zvláštností je i tzv. slovníček, který se týká psaní určitých slov v češtině, například theologie či filosofie, jimiž nakladatelství udržuje kontinuitu se starší odbornou literaturou. Je-li titul redakčně zpracován, jde do sazby a po korekturách do výroby. Nakladatelství má i svůj okruh tiskáren, se kterými dlouhodobě spolupracuje, i když tento okruh se díky přechodu na digitální tisk v současné době proměňuje. Celý proces vydání vybraného titulu vypadá velmi jednoduše, ale nakladatelství je křehký organismus, který je závislý na součinnosti svých různých složek.

Pokud jde o kritéria výběru navrhované publikace, rozhoduje o nich ediční rada, dále pak zjišťuje, zda je v silách nakladatelství publikaci vydat (například nalézt vhodného odpovědného redaktora) a v neposlední řadě důležité je i zajištění zdroje financování. Nakladatelství se snaží uchovat si svůj profil, tj. vydávat kvalitní filosofickou a theologickou literaturu, která je určena odborníkům, studentům vysokých škol a laické veřejnosti. Dále pak nám jde o to, aby vydané tituly byly na knižním trhu stále dostupné, protože jsou obsaženy ve studijních programech různých humanitních oborů. Nakladatelství se tedy podle svých finančních možností snaží „věčné“ tituly dotiskovat.

Základní spisy význačných myslitelů vycházejí v různých řadách. Sekundární literatura nebo tituly, které se ještě nestaly takříkajíc klasikou, pak v edici Oikúmené. Mezi studenty vysokých škol je velmi oblíbená tzv. malá řada edice Oikúmené pro svou cenovou dostupnost.

Za více než 30 let existence jste vydali stovky knih. Je stále z čeho čerpat?

Nakladatelství se z povahy svého profilu zaměřuje především na západní filosofickou tradici. Nelze tvrdit, že by tato tradice už byla zcela prozkoumána a zpracována. To se týká například i Aristotela, jehož základní spis Kategorie byl dlouho v češtině nedostupný. Právě tak dosud chybí kompletní moderní překlad Augustinových Vyznání. Je třeba vzít v úvahu, že překlady klasiků do češtiny zastarávají. Tituly, které vyšly na začátku 20. století (například spisy J. S. Milla), je třeba přeložit nově, aby byly dnešnímu čtenáři srozumitelné. To se týká i některých titulů ze začátku 90. let, kdy se překladatelská terminologie teprve utvářela a těmto překladům chybí odborné a redakční zpracování. Nemáme obavy, že by se fond západní filosofické tradice vyčerpal. Spíše se obáváme, že bude při ztrátě historického povědomí dehonestován a zapomenut. Z tradice východní filosofie se snažíme jednotlivé tituly vydávat rovněž (např. J. Holba, Kauzalita v buddhistickém myšlení, 2020). Znamenalo by to však podstatným způsobem rozšířit okruh spolupracovníků, korektorů a redaktorů, kteří bohužel nejsou tak docela k dispozici.  

Letos zemřel grafický designér Zdeněk Ziegler, autor grafického návrhu knih nakladatelství OIKOYMENH, které je, troufnu si říct, již Vaším poznávacím znamením...

To máte pravdu. Velmi si grafického návrhu titulů OIKOYMENH od Zdeňka Zieglera vážíme. Vstoupili jsme po jeho smrti v jednání s jeho dědici a hodláme jeho návrhy i nadále používat.

Nakladatelství spolupracuje s Filosofickým ústavem AV ČR. Jak spolupracujete?

V roce 2017 propůjčilo nakladatelství zapsaného spolku Oikúmené svou firemní známku Filosofickému ústavu s tím, že na vydávání publikací bude dohlížet ediční rada, jejíž personální složení bude v podstatě odpovídat složení rady spolku a vzhled knih bude totožný se vzhledem knih spolku, tedy podrží grafickou úpravu Zdeňka Zieglera. Od té doby vycházejí některé tituly „OIKOYMENH“ v této veřejné výzkumné instituci. Knihám to umožnilo přístup k dotacím AV ČR, které by soukromému spolku nebyly dostupné. Osvobodilo to spolek od mnohdy nejistých jednání se soukromými sponzory. Dodalo to publikacím pod značkou OIKOYMENH finanční stabilitu a odvahu pouštět se do vydavatelských projektů, které by jinak nebyly uskutečnitelné. Filosofický ústav tak podporuje řadu kvalitních publikací. Zároveň však i nadále některé tituly vycházejí v rámci spolku. Jedná se zvláště o dotisky starších „věčných“ titulů. Z hlediska čtenáře se mnoho nezměnilo, ale nakladatelství to zajistilo kontinuitu v jeho činnosti po smrti jeho zakladatele (A. Havlíček, †2015). V současné době dolaďujeme optimální nastavení spolupráce mezi oběma právními subjekty.

V časopise REFLEXE, který pod taktovkou OIKOYMENH vychází dvakrát ročně, působí necelý rok nová šéfredaktorka paní doktorka Markéta Dudziková z ETF UK. Změnilo se něco zásadního?

Markéta Dudziková působí v redakci Reflexe již od roku 2018, jde tedy spíše o postupné předávání úkolů než o nějaký zásadní zlom. Navíc podoba časopisu Reflexe není utvářena jen šéfredaktorkou, ale celou pětičlennou redakcí za pomoci dalších spolupracovníků, redakční rady, recenzentů, a především autorů, kteří v časopise publikují. Úkolem redakce je posuzovat došlé texty, vybírat z nich takové, které jsou vhodné k publikaci, ale také pomoci autorům, aby své studie, je-li to potřeba, obsahově i formálně zdokonalili.

Redakce časopisu se postupně obměňuje, což je přirozený proces, daný i tím, že redaktoři kombinují tento úkol s jinými pracovními závazky. Není tedy divu, že se často po nějaké době rozhodnou redakci opustit. Má to ostatně i své výhody: každý nový člen redakce přináší jiný úhel pohledu a také okruh kontaktů, kterými může Reflexi obohatit. V dnešní době nestačí totiž pouze čekat, co bude časopisu nabídnuto, ale je třeba potenciální autory také aktivně oslovovat.  Redakce se snaží být v kontaktu s různými filosofickými pracovišti v naší zemi, aby skladba příspěvků, které v časopise vycházejí, byla co možná pestrá a reprezentativní.

Jakým způsobem vnímáte současnou českou filozofii? Jak se za posledních 40 let změnila a jaké je její místo v evropském kontextu?

Tyto otázky mají více aspektů. Mohu se s Vámi podělit pouze o svůj subjektivní názor. Před rokem 1989 byl oficiální ideologií v Československu marxismus-leninismus. Myslitelé, kteří se s touto ideologií neztotožňovali, žili a tvořili na okraji společnosti a většinou bez kontaktu s filosofický děním ve světě (výjimku tvořily „polo-ilegální“ přednášky významných zahraničních filosofů v Praze, Brně a Bratislavě podporované britskou Vzdělávací nadací Jana Husa). Po roce 1989 k nám sice přišla svoboda, ale bylo třeba reformovat instituce (university, humanitní ústavy AV ČR), aby si osvojily západní způsoby akademické práce. To se podařilo teprve postupně, protože akademické instituce jsou ze své povahy značně konzervativní, a souviselo to s generační obměnou v daných institucích. Více mladých filosofů po roce 1989 studovalo na Západě a přinesli si odtud i západní způsoby akademické práce. Filosof totiž ke své práci potřebuje dobře vybavené knihovny (dnes se jedná o přístup k relevantním databázím) a konzultace s kompetentními kolegy. Obojího se české filosofii v minulosti nedostávalo.

Řekl bych, že v současné době je třeba v české filosofii pěstovat určitou dvoukolejnost: filosofie je svou podstatou vázána na mateřský jazyk (na rozdíl od přírodních věd), a tak je třeba tento obor rozvíjet především v češtině. Tento závazek má filosof vůči společnosti, ve které žije. Právě tak je však třeba pěstovat kontakty se světovým děním ve filosofii a publikovat své texty v zahraničí a v renomovaných nakladatelstvích. Snahou nakladatelství OIKOYMENH je, aby obor filosofie v češtině nezanikl. Proto vydáváme současné i starší autory v českých překladech a v češtině rovněž časopis Reflexe (ve spolupráci s nakladatelstvím Karolinum). Obávám se však, že tlak na publikování pouze ve světových jazycích je příliš silný, než aby bylo možné mu dlouhodobě vzdorovat. Filosofie tak dopadne jako jiné obory, které jsou plné anglicismů a rezignují na kulturu vlastní země, jíž jsou součástí.

Nakladatelství spíše nepravidelně pořádá různé vzpomínkové akce, křty knih, zúčastňujete se veletrhů atd. Po jakém z autorů je u Vás největší hlad? Hádám správně, zda Platónovy dialogy a edice, která přibližuje celé dějiny filozofie? Zmiňme, že jste za ni v minulosti získali cenu Magnesia litera.

Největším bestsellerem nakladatelství je T. S. Kuhn, Struktura vědeckých revolucí (2008, 2022). V nedávné době pak komiks K. Krimstein, Tři útěky Hanny Arendtové (2021) a D. Kroupa, Masaryk-Patočka-Havel (2018). Stálicemi nakladatelství jsou Platón, Ústava (1996, 2021), I. Kant, Kritika čistého rozumu (2001, 2020) a M. Heidegger, Bytí a čas (1996, 2002, 2014, 2018, 2021). Mohl bych jmenovat i další tituly. Máme velký odbyt na Slovensku. Žádaná je zvláště theologická literatura (např. Ambrož, Křestní katecheze, 2021).

V nakladatelství OIKOYMENH stále silně rezonuje postava docenta Aleše Havlíčka. Tereza Matějčková často uvádí, že málokdo se tak zásadně zasloužil o vývoj české filozofie jako on. Jak na něj vzpomínáte?

Aleš Havlíček byl příhodně nazván „Héraklem české filosofie“ (F. Karfík). Je autorem dvou monografií: Ideje a zbožnost v Platónově dialogu Euthyfrón (2012), Dialog, etika a politika (2016). Jeho hlavní přínos české filosofii spočívá v organizačních a edičních aktivitách: původně samizdatovou edici OIKOYMENH i časopis Reflexe přetvořil po roce 1989 ve významné instituce české filosofie; původně vykonával redakční dohled nad takřka všemi tituly nakladatelství; zasloužil se o aktualizovanou kompletní reedici Platónových spisů v překladu Františka Novotného (1992–1997); založil Českou platónskou společnost (1997) a začlenil ji do Mezinárodní platónské společnosti. Přivedl do ČR mezinárodní badatelskou síť Collegium Politicum, která sdružuje odborníky z evropských univerzit a výzkumných center, zabývajících se antickým politickým myšlením atd. Ve své pedagogické činnosti vychoval Aleš Havlíček řadu žáků, kteří v politice, v médiích a v akademickém světě v ČR působí dodnes. Vzpomínáme na něj jako na všestranného člověka, který měl ve svých odborných, organizačních a pedagogických aktivitách obdivuhodnou vytrvalost a elán českou filosofii povznést na vyšší úroveň. Jeho odkaz by tedy neměl být zapomenut.

Nenávistné komentáře nejenže ubližují, stanovují také novou normu vyjadřování, varuje filosof jazyka Tomáš Koblížek. Poslechněte si jej v pořadu Jak to vidí na Dvojce Českého rozhlasu. 

Rozhovor s logikem Jaroslavem Peregrinem o jeho cestě k filosofii, normativitě a otázkách mimo záběr vědy.

Poznámka: Rozhovor vznikl v rámci projektu Filozofické drobky (@filozofickedrobky, https://www.instagram.com/filozofickedrobky/) absolventů Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, který můžete sledovat na Instagramu. Jeho cílem je přibližovat filozofii široké veřejnosti například formou rozhovorů s osobnostmi české filozofie a dalšími možnými způsoby, které tento formát dovoluje

Jak jste se dostal k filosofii?

Jak jsem se dostal k filosofii už asi nedokážu úplně rekonstruovat. Mám pocit, že šlo prostě o to, že mě tak jako mnoho jiných lidí, bavilo přicházet věcem na kloub, ale mne že zvláště bavilo, tak jako už ne tolik lidí, přicházet na kloub zejména těm věcem, které na první pohled žádný kloub nemají. Ale myslím, že první filosofickou knihou, kterou jsem do hloubky studoval a promýšlel, byly Husserlovy Karteziánské meditace. Z toho, co jsem se do té doby o filosofii útržkovitě dozvěděl (to byla normalizace, takže ne z oficiálních zdrojů; ale krátce předtím, v roce 1968, vyšla spousta zajímavých knih), jsem měl pocit, že Husserl je největším filosofem všech dob; ale jak jsem s ním zápasil, tak se mi nějak nedařilo přijít na to, jak to později formuloval Quine, „podle jakých pravidel se tahle hra hraje“. Mým dalším filosofickým hrdinou byl, myslím, pak už právě Quine, a další knihou, kterou jsem do hloubky studoval a promýšlel, byla jeho Word and Object.

Zaměřujete se zejména na analytickou filosofii. Co vás na ní fascinuje?

Jde o to, co termínem „analytická filosofie“ rozumíme. Já se moc nehlásím k jeho raným vymezením jako „logická analýza jazyka“, kterou lze podle některých jeho radikálních zakladatelů vyřešit (nebo zrušit) veškeré filosofické problémy. Souhlasím s Rortym, že hlavním rozdílem mezi analytickou a kontinentální filosofií je – každopádně dnes – žánr textů, které produkují. Když to hodně zjednodušíme, tak analytičtí filosofové píší články podobné vědeckým, zatímco ti kontinentální spíše něco, co připomíná literární eseje. A já jsem vždy tíhnul k filosofii, která je spojitá (a vzájemně se ovlivňuje) s vědou.

Co současné problémy filosofie? Které z nich považujete za nejvíce relevantní?

Zajímají mě pravidla a normativita. To proto, že se domnívám, že když se na člověka dokážeme podívat jako na „tvora pravidel,“ kterým ve skutečnosti je, lépe pochopíme, jak fungují lidská společenství a co jsme my lidi vlastně zač.

Nabízí se otázka, zda je pro filosofii ve 21. století ještě vůbec prostor?

Přistoupíte-li na to, jak já chápu filosofii, otázka se stane nesmyslnou. Mám pocit, že si klademe spoustu otázek o světě kolem nás, o nás samých, o našem postavení ve světě atd. Na mnoho takových otázek nám už dokáže odpovědět věda, nutně ale ne na všechny. Takže podle mne, dokud tady budou otázky a dokud se všechny nevejdou do nějakých věd, je tu pro filosofii prostor. A mně připadá jasné, že takové otázky tu budou stále a že ne na všechny nám dokáže věda odpovědět.

Máte nějakou vlastní filosofii řekněme na každý den?

No, čím se řídím každý den, tomu bych neříkal filosofie. Ale něčím se určitě řídím. Jedna z nejdůležitějších věcí, kterou si podle mě člověk musí ujasnit, je to, co vlastně opravdu chce a co mu opravdu dělá radost. Zdá se mi, že spousta lidí je nešťastná, že se honí za věcmi, které jim ve skutečnosti nejsou k ničemu, a které je, když jich dosáhnou, nebo když je získají, pak ani netěší. Tohle není propagace nějakého asketismu (neříkám, že člověk má své potřeby minimalizovat), jde jenom o to, aby si člověk srovnal v hlavě, o co mu doopravdy jde a aby se netrápil tím, že mu uniká něco, co vlastně nejen nepotřebuje, ale ani nechce. Zdá se mi, že pokud tohle uděláme, můžeme zjistit, že to, co potřebujeme ke štěstí, máme na dosah ruky.

Kyjevský filosof a historik Volodymyr Volkovskyj zakotvil po začátku ruské agrese v Česku, kde aktuálně působí při Filosofickém ústavu AV ČR. V rozhovoru pro Seznam Zprávy popsal kořeny rozpínavosti Ruska i to, co Ukrajinu čeká po válce.  

Nový díl podcastu Vlákna se socioložkou Paulínou Tabery a kunsthistoričkou Evou Skopalovou se věnuje propagandě, roli umění při jejím potírání i odolnosti vůči dezinformacím a konspiračním teoriím. Podcast vzniká v rámci výzkumného programu #StrategieAV21 Odolná společnost pro 21. století, zaštiťovaného Filosofickým ústavem AV ČR. 

S lítostí oznamujeme, že ve věku nedožitých 93 let zemřela naše dlouholetá kolegyně Irena Šnebergová. Svůj odborný zájem směřovala k dějinám české a evropské filosofie, zejména k filosofické problematice českého hegelianismu 40. let 19. století a k filosofii Martina Heideggera. Obsáhlejší vzpomínku jí ve Filosofickém časopise věnuje Ivan Landa.