Aktuality a články

Nenávistné komentáře nejenže ubližují, stanovují také novou normu vyjadřování, varuje filosof jazyka Tomáš Koblížek. Poslechněte si jej v pořadu Jak to vidí na Dvojce Českého rozhlasu. 

Rozhovor s logikem Jaroslavem Peregrinem o jeho cestě k filosofii, normativitě a otázkách mimo záběr vědy.

Poznámka: Rozhovor vznikl v rámci projektu Filozofické drobky (@filozofickedrobky, https://www.instagram.com/filozofickedrobky/) absolventů Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, který můžete sledovat na Instagramu. Jeho cílem je přibližovat filozofii široké veřejnosti například formou rozhovorů s osobnostmi české filozofie a dalšími možnými způsoby, které tento formát dovoluje

Jak jste se dostal k filosofii?

Jak jsem se dostal k filosofii už asi nedokážu úplně rekonstruovat. Mám pocit, že šlo prostě o to, že mě tak jako mnoho jiných lidí, bavilo přicházet věcem na kloub, ale mne že zvláště bavilo, tak jako už ne tolik lidí, přicházet na kloub zejména těm věcem, které na první pohled žádný kloub nemají. Ale myslím, že první filosofickou knihou, kterou jsem do hloubky studoval a promýšlel, byly Husserlovy Karteziánské meditace. Z toho, co jsem se do té doby o filosofii útržkovitě dozvěděl (to byla normalizace, takže ne z oficiálních zdrojů; ale krátce předtím, v roce 1968, vyšla spousta zajímavých knih), jsem měl pocit, že Husserl je největším filosofem všech dob; ale jak jsem s ním zápasil, tak se mi nějak nedařilo přijít na to, jak to později formuloval Quine, „podle jakých pravidel se tahle hra hraje“. Mým dalším filosofickým hrdinou byl, myslím, pak už právě Quine, a další knihou, kterou jsem do hloubky studoval a promýšlel, byla jeho Word and Object.

Zaměřujete se zejména na analytickou filosofii. Co vás na ní fascinuje?

Jde o to, co termínem „analytická filosofie“ rozumíme. Já se moc nehlásím k jeho raným vymezením jako „logická analýza jazyka“, kterou lze podle některých jeho radikálních zakladatelů vyřešit (nebo zrušit) veškeré filosofické problémy. Souhlasím s Rortym, že hlavním rozdílem mezi analytickou a kontinentální filosofií je – každopádně dnes – žánr textů, které produkují. Když to hodně zjednodušíme, tak analytičtí filosofové píší články podobné vědeckým, zatímco ti kontinentální spíše něco, co připomíná literární eseje. A já jsem vždy tíhnul k filosofii, která je spojitá (a vzájemně se ovlivňuje) s vědou.

Co současné problémy filosofie? Které z nich považujete za nejvíce relevantní?

Zajímají mě pravidla a normativita. To proto, že se domnívám, že když se na člověka dokážeme podívat jako na „tvora pravidel,“ kterým ve skutečnosti je, lépe pochopíme, jak fungují lidská společenství a co jsme my lidi vlastně zač.

Nabízí se otázka, zda je pro filosofii ve 21. století ještě vůbec prostor?

Přistoupíte-li na to, jak já chápu filosofii, otázka se stane nesmyslnou. Mám pocit, že si klademe spoustu otázek o světě kolem nás, o nás samých, o našem postavení ve světě atd. Na mnoho takových otázek nám už dokáže odpovědět věda, nutně ale ne na všechny. Takže podle mne, dokud tady budou otázky a dokud se všechny nevejdou do nějakých věd, je tu pro filosofii prostor. A mně připadá jasné, že takové otázky tu budou stále a že ne na všechny nám dokáže věda odpovědět.

Máte nějakou vlastní filosofii řekněme na každý den?

No, čím se řídím každý den, tomu bych neříkal filosofie. Ale něčím se určitě řídím. Jedna z nejdůležitějších věcí, kterou si podle mě člověk musí ujasnit, je to, co vlastně opravdu chce a co mu opravdu dělá radost. Zdá se mi, že spousta lidí je nešťastná, že se honí za věcmi, které jim ve skutečnosti nejsou k ničemu, a které je, když jich dosáhnou, nebo když je získají, pak ani netěší. Tohle není propagace nějakého asketismu (neříkám, že člověk má své potřeby minimalizovat), jde jenom o to, aby si člověk srovnal v hlavě, o co mu doopravdy jde a aby se netrápil tím, že mu uniká něco, co vlastně nejen nepotřebuje, ale ani nechce. Zdá se mi, že pokud tohle uděláme, můžeme zjistit, že to, co potřebujeme ke štěstí, máme na dosah ruky.

Kyjevský filosof a historik Volodymyr Volkovskyj zakotvil po začátku ruské agrese v Česku, kde aktuálně působí při Filosofickém ústavu AV ČR. V rozhovoru pro Seznam Zprávy popsal kořeny rozpínavosti Ruska i to, co Ukrajinu čeká po válce.  

Nový díl podcastu Vlákna se socioložkou Paulínou Tabery a kunsthistoričkou Evou Skopalovou se věnuje propagandě, roli umění při jejím potírání i odolnosti vůči dezinformacím a konspiračním teoriím. Podcast vzniká v rámci výzkumného programu #StrategieAV21 Odolná společnost pro 21. století, zaštiťovaného Filosofickým ústavem AV ČR. 

S lítostí oznamujeme, že ve věku nedožitých 93 let zemřela naše dlouholetá kolegyně Irena Šnebergová. Svůj odborný zájem směřovala k dějinám české a evropské filosofie, zejména k filosofické problematice českého hegelianismu 40. let 19. století a k filosofii Martina Heideggera. Obsáhlejší vzpomínku jí ve Filosofickém časopise věnuje Ivan Landa.

Rozhovor s logikem Ivem Pezlarem o jeho práci šéfredaktora časopisu Teorie vědy, o tom, co ho fascinuje na videohrách, nebo o tom, kde bere inspiraci pro své kreslené vtipy. Text vznikl v rámci instagramového projektu Filozofické drobky (@filozofickedrobky) absolventů Filozofické fakulty Masarykovy univerzity.

Začneme klasickou otázkou: Jak jste se dostal k filozofii?

Asi vůbec první kontakt jsem měl díky krátkému filmu Byl jsem mladistvým intelektuálem, ke kterému jsem se dostal přes CD přílohu herního magazínu Level. K prvnímu vážnějšímu setkání pak došlo až na střední škole. Velmi mě to tehdy zaujalo, jak řešená témata, tak způsoby řešení, a proto jsem se rozhodl to jít zkusit studovat i dále na vysoké škole.

Ke které etapě z dějin filozofie máte nejblíže?

Mám pocit, že se to časem postupně mění, ale dlouhodobě mi je nejbližší asi tradice analytické filosofie a autoři, kteří se kolem ní pohybovali, tedy lidé jako Russell, Wittgenstein, Carnap, Frege, Quine, Popper, Ryle apod.

Jaké jsou hlavní důvody, pro které budoucím studentům doporučujete studium filozofie? Má filozofie ve 21. století vůbec ještě smysl?

Určitě, koneckonců, mnoho filozofických témat neodchází, jen se mění podoba, ve které se s nimi každodenně setkáváme. Např. s nedávným boomem AI chatbotů opět vyvstávají tradiční otázky jako např. “Co to je význam?”, “Co znamená něčemu rozumět?” apod. A samozřejmě, řada nových filozofických témat stále také vzniká. Zůstaneme-li u AI, za zmínku stojí např. nedávný Dennettův koncept “padělaných lidí” (angl. counterfeit people), tj. AI programů, které se snaží vydávat za skutečné lidi. Tedy abych odpověděl, smysl to určitě má a důvody proč dnes studovat filozofii se, myslím, nijak zásadně nezměnily od počátku filozofie samotné: tedy touha porozumět světu kolem nás, společnosti a v neposlední řadě i sobě samému.

V současné době působíte na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity a ve Filosofickém ústavu Akademie věd ČR. Váš kurz „Filozofie ve videohrách“ byl velice zajímavou sondou do světa počítačových her. Proč právě videohry a ne třeba filmy?

Byly tam dva důvody: ten hlavní je, že filmy mám sice velmi rád, ale spíše jen čistě z pozice pasivního konzumenta, tedy zase tolik toho o nich moc nevím, nikdy jsem k nim nečetl žádnou odbornou literaturu apod. S videohrami to mám jinak, učarovaly mi nejen samy o sobě (díky své interaktivitě a možnosti objevovat nové, byť virtuální, světy), ale mnohem raději u nich nakuji i za oponu, tzn. zajímá mě i jak vznikají, jak fungují, jak se o nich přemýšlí v akademickém prostředí apod. Mimochodem, to byl i jeden z důvodů, proč jsem se pustil společně s Helenou Bendovu z FAMU do přípravy tematického čísla Teorie vědy věnovaného právě průsečíku videoher a vědy.

Ten druhý a mnohem praktičtější důvod byl ten, že během mých studií na FF MUNI kurz „Filozofie ve filmu“ už existoval (vedla ho tehdy dr. Jastrzembská), takže z mého pohledu nebyl důvod to replikovat. Na druhou stranu, je pravda, že nebýt toho kurzu (a dalšího spřízněného kurzu Filozofie ve sci-fi, který vedl prof. Krob), ten můj by pravděpodobně také nikdy nevznikl, takže inspirace tam jednoznačně byla.

V poslední době pozorujeme, že došlo k obrovskému vývoji umělé inteligence. Jak to vnímáte? Neděsí Vás to? Není AI pro lidstvo hrozbou?

Určitě mě to neděsí, ale je třeba říct, že nejsem odborníkem na tuto problematiku a sleduji to zatím jen čistě z laického/uživatelského hlediska jako nový potenciální nástroj.

Čemu konkrétně se ve svém výzkumu věnujete?

Momentálně pracuji na dvou hlavních tématech: tím prvním (v rámci projektu Smysluplný formalismus Anstena Kleva) jsou způsoby, jakým logické systémy pracují s konceptem absurdity. To je koncept, který hraje v mnoha systémech zcela zásadní roli (např. běžně se používá k definování dalších logických konceptů jako negace, důkaz sporem apod.), ale současně je často považován za triviální koncept, o kterém není moc co zajímavého říct. Já bych chtěl ukázat, že je tomu naopak.

Tím druhým tématem (v rámci projektu Logická struktura informačních kanálů Víta Punčocháře) je zkoumání logických systémů, které v sobě zahrnují nejen tvrzení, jak bývá v logice zvykem, ale i otázky. Logika otázek samozřejmě není nijak novým tématem, ale stále je tam mnoho otevřených otázek (no pun intended) a různých přístupů, které ještě čekají na prozkoumání.

Ve Vašem životopise si nelze nevšimnout, že máte blízko k logice...

Ano, ta mě nadchla relativně velmi brzy při studiu filozofie. Když jsem zvažoval, čemu se věnovat v bakalářské práci, rozhodoval jsem se mezi třemi hlavními oblastmi, které mě tehdy nejvíce zaujaly: epistemologie, logika a informatika, resp. umělá inteligence „ze staré školy“ (tedy ta symbolická AI před moderním nástupem strojového učení, velkých jazykových modelů apod.). Díky tomu jsem postupně dospěl k epistemické logice (zejm. díky knize Epistemic Logic for AI and Computer Science od Meyera a van der Hoeka), která v sobě kombinovala všechny tyto tři oblasti dohromady. Takže nakonec jsem nemusel nic vybírat a mohl se věnovat všem třem oblastem současně. :) Konkrétně epistemické logice, tedy logice která se zabývá koncepty jako znalost a přesvědčení, se dnes už sice nevěnuji, ale záliba v logice a zejména v jejich filosofických aspektech zůstala.

Během Vašeho doktorského studia na Masarykově univerzitě jste absolvoval stáž na Eberhard Karls Universität v Tübingenu v Německu a na Pantheon-Sorbonne University v Paříži. Jaké jsou hlavní rozdíly na akademické půdě v Paříži, v Německu a u nás? Doporučil byste zahraniční stáže?

Jednoznačně, často je kolem toho sice hodně administrativy a různých „obíhaček“, ale stojí to za to, alespoň pro mě určitě. Já mívám často tendenci se tak nějak zaseknout ve své komfortní zóně (jak profesní, tak osobní) a pokračovat v ní víceméně jen ze setrvačnosti a bez nějakých dobrých důvodů. Pobyty v zahraničí (nebo třeba jen na jiných pracovištích) mi tyto zaběhlé a často i neuvědomělé vzorce chování vždy dokážou mnohem lépe zviditelnit, a následně i snadněji pozměnit. Jinak co se týče rozdílů v rámci samotných badatelských aktivit, žádné zásadní jsem nepozoroval.

Jaká je práce šéfredaktora časopisu Teorie vědy?

Pokud jde o víceméně každodenní provoz, tak role šéfredaktora není nijak zásadně odlišná od činnosti dalších redaktorů, tedy komunikace s autory, posuzování tematické vhodnosti článků, navrhování vhodných posuzovatelů, hodnocení revidovaných článků atp. Hlavní rozdíl je v tom, že finální rozhodnutí mám vždy já.

Co se týče dlouhodobějšího horizontu, tam jde především o záležitosti týkající se dalšího směřování, rozvoje a propagace časopisu (např. uzavírání nových spoluprací, nedávno např. s portálem Vědavýzkum.cz), včetně rozhodování o implementaci nových technických řešení (např. DOI identifikátory, či online first publikační model), o hlášení do mezinárodních databází časopisů (např. DOAJ, Sherpa Romeo), komunikace s vydavatelem, s tiskárnou a podobně.

  

V souvislosti s Vašimi kreslenými vtipy jste od Filosofického ústavu AV ČR obdržel Cenu za popularizaci. Kde berete pro své vtipy inspiraci?

Všude možně: z dějin filosofie, z populární kultury, z každodenního pozorování dění okolo sebe. Nemá to žádný ucelený postup, prostě někdy to přichází a někdy ne. :) Ty kreslené vtipy sice mají nějakou základní strukturu (obrázek, popisek, dialog/monolog), která se pravidelně opakuje, ale původ i vznik jednotlivých vtipů je často velmi odlišný. Někdy mám vtip hotový na první dobrou za pár minut a už na to prakticky nesáhnu, někdy s k tomu vracím i několik týdnů a postupně to ladím, než jsem s finální verzí spokojený.

Na závěr odlehčeně: Jak trávíte léto?

Válení (ideálně u vody) s nějakou odpočinkovou knížkou (momentálně jsem se konečně pustil do It od Stephena Kinga), výlety se stanem na zádech (ideálně i v kombinaci s nějakou grilovačkou/opékačkou), cyklovýlety do nejbližšího stánku s langoši a samozřejmě také nějaký klidný večer s dobrou videohrou (momentálně např. klasická point’n’click adventura Indiana Jones and the Fate of Atlantis).

Poznámka: Nově vzniklý projekt Filozofické drobky (@filozofickedrobky, https://www.instagram.com/filozofickedrobky/) absolventů Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, který můžete sledovat na Instagramu, se snaží přibližovat filozofii široké veřejnosti například formou rozhovorů s osobnostmi české filozofie a dalšími možnými způsoby, které tento formát dovoluje (recenze odborné literatury, a další). V nejbližší době se můžete těšit například na rozhovor s nakladatelstvím OIKOYMENH, prof. Jaroslavem Peregrinem nebo s doktorkou Číhalovou z FF UPOL. Budeme rádi za podporu jakoukoliv formou.

Rok 2022 ve Filosofickém ústavu AV ČR v základních obrazech a datech. K prolistování i ke stažení.

Výtvarný dokumentární film o společenské odolnosti Propojme se včera režiséra Vladimíra Turnera snoubí taneční performance souboru Tantehorse s přednáškou filozofky Alice Koubové. Zobrazuje hledání odpovědí na krize, možnosti změny a mapování zdrojů. Snímek dokumentuje výsledek projektu uměleckého výzkumu, který vznikl mj. díky programu Odolná společnost pro 21. Století (Strategie AV21) a v rámci práce Národního institutu SYRI. Premiéru bude mít 1. 7. 2023 na 57. ročníku Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary v sekci Imagina.

Film Propojme se včera zachycuje stejnojmené představení, které v sobě snoubí taneční performance souboru Tantehorse s přednáškou filozofky Alice Koubové. Zabývá se krizí, adaptací na ni, transformací vlastního postoje a formami péče, které s takovou změnou souvisejí. Krizi - ať už energetickou, ekonomickou, klimatickou i krizi sociálního smíru, ztrátu jistoty, dezorientaci a další  přibližuje nejen jako ohrožující stav, ale také jako výchozí bod, ve kterém lze při splnění určitých podmínek nalézat energii a zdroj pro vlastní proměnu, která je nutná pro další pokračování.

Publiku snímek představuje koncepty jako homeostáze, liminální stav, hledání opor a zdrojů, adaptace a transformace a zároveň nabízí jejich umělecké pojetí. Krátký výtvarný dokument završuje roční spolupráci Alice Koubové s tanečními choreografkami Miřenkou Čechovou a Markétou Vacovskou, interpretů a interpretek z tanečního souboru Tantehorse a Akademie věd ČR.

Při práci na uměleckém výzkumu sehrávaly důležitou roli také další procesy, říká Alice Koubová: „Prací se prolínala autorská choreografie celého týmu, kolektivní tvorba, etnografie, ochota využívat vlastní zkušenosti, otevřenost pro nepohodu, konfliktní setkání, vyjednávání s lidmi z různých skupin současné společnosti, testování jazykových uchopení světa a prožitek soudržnosti nehomogenní skupiny.“ 

Metodologicky se celý projekt řídil postupy uměleckého výzkumu s metodami sociálních věd a filosofické reflexe. Výsledkem bylo nejdříve site-specific představení pro prostor Knihovny Akademie věd ČR s názvem Propojme se včera a později stejnojmenný krátký výtvarný dokumentární film.

O jeho natáčení říká režisér Vladimír Turner: „Během střihu filmu jsem se díky skvělému textu Alice Koubové sám vyrovnával s pocity vyhoření a bezmocnosti. Ty mě, jakožto umělce pracujícího se socio-politickými tématy, dobíhají v pravidelných cyklech. Sám na sobě jsem tedy pocítil až terapeutický efekt umění, které by v dnešní době mělo být právě prostorem setkávání a sdílení více, než pouhou dekorací.“ Pro Vladimíra Turnera šlo o druhé setkání se záznamem pohybové performance. „Při natáčení filmu Propojme se včera jsem měl narozdíl od filmu Guestlist, kde jsem pracoval s akrobaty, kteří hráli kravaťáky, kteří drancují planetu Zemi, velký luxus v tom, že jsem si pro účely filmu mohl zrežírovat již funkční dramaturgii site-specific performance,” dodává Turner.

V letošní soutěži excelentního "hraničního výzkumu" ERC CZ získal grantovou podporu projekt TOME intelektuálního historika Petra Pavlase z Oddělení pro komeniologii a intelektuální dějiny raného novověku Filosofického ústavu Akademie věd České republiky. TOME, spolu s dalšími 18 projekty napříč všemi vědními oblastmi, uspěl v konkurenci celkem 29 návrhů, které v loňském roce postoupily do závěrečného kola hodnocení v soutěžích ERC Evropské komise.

TOME je průkopnickým projektem zkoumajícím evoluci kognitivních metafor, tedy mentálních obrazů chápaných jako sémantické entity na pomezí jazyka a myšlení, v obsáhlém digitalizovaném korpusu latinských filosofických, teologických a vědeckých textů mezi reformací a osvícenstvím (1517-1716). Cílem projektu TOME je s využitím lidské i umělé inteligence prozkoumat vzorce a klíčové momenty vývoje vybraných metaforik z 10 zdrojových sémantických domén: (1) kniha/písmo/řeč, (2) aritmetika/geometrie, (3) mechanika/řemesla, (4) hudba/divadlo/hra, (5) architektura/stavebnictví, (6) zemědělství/zahradnictví, (7) rodina/gender, (8) tělo, (9) vnímání, (10) pohyb.

Hypotézou projektu je, že raně novověká kulturní a sémantická evoluce metafor, jakými byly například "mysl je kniha", "poznání je kruh", "pravda je dcera" či "výuka je setba", byla významným faktorem vzniku některých kulturních idejí klíčových pro moderní teorii poznání a filosofickou pedagogiku. Jednou z těchto klíčových kulturních idejí je ENCYKLOPEDIE.

Multidisciplinární a mezinárodní řešitelský tým projektu TOME zahrnuje intelektuální historiky, novolatinské filology i komputační experty. Projekt podpořený Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy více než 16 mil. Kč startuje již 1. září 2023 a potrvá dva roky (s výhledem možného navázání pětiletým projektem ERC Consolidator).

Foto: Jana Plavec