Archiv publikací

The Bohemian Reformation — the reformation before the Reformation — offered a radical solution to the spiritual and institutional crisis of the late medieval church at the end of the fourteenth century. The beginnings of this reform are distinctly connected with Prague University, which drew many educated people to Prague from across Europe. Through Jan Hus — a former Prague University student who became its rector in 1409/1410 — the Bohemian Reformation gave rise to a new, radical ecclesiology. Not only did Hus challenge the hierarchical system of the church, but under his influence, the Bohemian Reformation acquired a specific national shape, and elements of Czech messianism emerged with the university.

The book Prague, Jan Hus and Prague University analyzes these processes within Prague University, as well as its limits and restrictive consequences for the Bohemian Reformation and Czech medieval society. Emphasis is placed on showing how Prague and the university became a world that successfully struggled for its own existence in late medieval Christian Europe.

This collective monograph has three objectives: to clarify the form of paganism‘s survival in the Christian society of the Czech and Polish kingdoms in the Middle Ages; to examine the coexistence of paganism and Christianity in Bohemia and Poland between the 11th and 15th centuries; to shed new light on the processes of external and internal Christianization, which significantly shaped late medieval piety. It seems clear that significant and in many ways unique religious processes took place in medieval Central Europe, conditioned by the need to cope with paganism and the delayed adoption of Western European models of church administration and religious life. In the 15th century, however, Christianized society in the Bohemian and Polish kingdoms began to ask questions that went beyond the intellectual horizons of Western Europe. In the Czech milieu, this process resulted in the Hussite Reformation, a reformation before the Reformation, while in the Polish milieu it gave rise to the concept of unlimited religious tolerance towards pagans derived from natural law and embodied om the, doctrine of ius gentium, as well as to the development of ideas about the uniqueness of Polish Christianity as a bulwark against heresy (Hussite) and Islam.

Quodlibetal debates hosted by liberal arts faculties were among the most important discussions at late medieval universities, resembling modern scientific conferences. All scholars associated with the faculty of liberal arts, including those working in higher faculties, presented lectures and shared their knowledge on contemporary scholarly topics. However, these debates as a genre are little known and largely unexplored. This volume, based on research supported by the European Research Council within the ACADEMIA project, therefore focuses on perhaps the greatest quodlibet ever held, namely the Prague Disputation of 1409, with up to 148 scholars presenting papers, and many more in attendance. The significance of this quodlibet is underscored by its probable two-week duration and its occurrence at a time when the future of knowledge production in Central Europe was being decided: around the end of the quodlibet, the Kuttenberg Decree was issued, leading to the departure of the German masters from Prague and the strengthening of surrounding Central European universities, particularly the University of Leipzig. This volume contextualises the 1409 disputation and delves into the genre of quodlibetal debates at liberal arts faculties more generally. It includes an overview of Central European quodlibeta as a genre, updates the literature on Prague quodlibeta, and offers analysis of selected scholarly topics from the 1409 quodlibet and editions of particular texts associated with it, the last “international” scholarly debate at the University of Prague before the onset of the Hussite wars.

This book examines the function of the Book of Parables (1 Enoch 37-71) in its ancient context. The fi rst part of the volume addresses essential introductory issues, including the textual and redactional history of the Book of Parables, its historical setting, literary features, and the communicative strategies employed by its author. The second part argues that the Book of Parables constructs a symbolic universe that functions as a complex form of legitimation for an audience whose shared social reality is destabilized by experiences of oppression. At the center of this crisis lies a theological problem of justice, as the persecution of the righteous contradicts deeply held expectations of divine protection and blessing. The study interprets the Book of Parables as a body of revealed knowledge that seeks to re-establish the credibility of this threatened social reality. Through a sequence of visionary revelations, the text presents an eschatological reversal of fates as part of God’s eternal plan, while cosmological, messianological, and mythic traditions are integrated as essential strategies of legitimation. Together, these elements lend authority to the message and its messenger, enabling the audience to reconcile their lived experience with the conviction that God remains just and decisively on the side of the righteous.

Kniha pojednává o neprobádané a v českém kontextu dosud téměř neznámé oblasti Leibnizových matematických studií, o alternativní geometrii zvané analysis situs. Ať už bývá považována za pouhou odnož jeho projektu formalizovaného jazyka, tzv. univerzální charakteristiky, či přímo za její jedinou dokončenou složku, nebo jsou mu přisuzovány úplně jiné původní záměry, tato kniha si klade za cíl vystopovat její možné vlivy speciálně na Leibnizovo pozdní dílo, kdy se u příležitosti korespondence se Samuelem Clarkem ocitla pod palbou kritiky mimo jiné i newtonovská teorie prostoru. Je-li tedy vůbec možné z Leibnizových náznaků, polemik a protikladných vyjádření vypreparovat jeho vlastní teorii prostoru, pak předkládaná kniha objasňuje, jakým způsobem k tomu přispívá právě zohlednění analysis situs. 

Emperor Otto I the Great made history in the Holy Roman Empire with a significant dynastic achievement: in 967, he persuaded the pope to crown his son co-emperor in Rome. Two centuries later, another renowned emperor, Frederick Barbarossa, attempted a similar feat, negotiating with four different popes for the coronation of his descendant, but ultimately failed. A lesser-known parallel can be found in the life of Emperor Charles IV of the Luxembourg dynasty in the fourteenth century. After the Papal Curia returned to Rome from Avignon in early 1377, Charles made concerted efforts in Italy, France, and Germany to secure the imperial coronation of his son, Wenceslas. However, this bold ambition coincided with an unprecedented crisis in relations between the ‟French” cardinals and the newly elected Italian pope, Urban VI. Recognizing that the final chapter of Charles IV’s biography is deeply intertwined with the early history of the Great Western Schism offers a fresh perspective on a subject that has long captivated international scholarship.

Charles IV, King of Bohemia and Holy Roman Emperor, has been called “one of the most learned and diplomatically skillful sovereigns” of the fourteenth century. Having moved the seat of the Holy Roman Empire to Prague and founding the first university in Central Europe, Charles IV is a towering figure in Czech history and a crucial character in the story of medieval Europe.
Recent research, especially in art history, has tended to present Charles IV in a purely positive, unblemished light: viewing him and his imperial court as the engine behind a flourishing of culture in the region. This book views Charles IV through a more critical lens, examining the careful construction that went into the way he presented himself, winning over people of the time and even today, as well as the most characteristic manifestations of Charles’ execution of royal power.

The first part of the book offers a chronological description of Charles’ life within the broader context of the times and the House of Luxembourg. The second part provides a close look into Charles IV’s style of rule while focusing on phenomena that reveal his personal conception of power and how it was wielded.

P. Koťátko: Struktura, intence a automatismy řeči: davidsonovská teorie významu a velké jazykové modely

Z. Haniková: O metafoře světla ve Vopěnkových „Meditacích“

T. Murár: Zrcadla (v) pohledu: Michel Foucault a Josef König ad marginem teorie vidění obrazu

V. Linka: Resilience jako ctnost? Aristotelská teorie charakterových ctností jako nástroj analýzy osobní a komunitní odolnosti

R. Javorčeková: Adaptácia človeka na digitálne technológie. Na pozadí diskusie filozofie a neurovied

Rozhovor

L. Disch, K. Broučková, J. Bíba: „Reprezentace je narativ, nikoliv fakt.“

Recenzní studie

J. Čapek: Filosof bazálního života nebo trojjediné existence? K Novotného výkladu Patočkovy fenomenologie

L. Zámečník, B. Jurková: Archeologie vědění 2.0: hermeneutický pozitivismus digitálními prostředky

Esej

T. Hříbek: Americký Husserl? John Rogers Searle 31. 7. 1932 – 17. 9. 2025

Recenze

J. Peregrin: Jan Makovský: Markýz de l’Hospital a Analýza nekonečně malých

J. Veselý: Cameron J. Buckner: From Deep Learning to Rational Machines: What the History of Philosophy Can Teach Us about the Future of Artificial Intelligence

J. Šebelová: Kvasz Apologétés

Stávat se jiným. Studie k současné fenomenologii ve Francii je současně systematická i historická fenomenologická studie. Jejím cílem je – prostřednictvím volby systematického filosofického problému dění existence jako hlavního tématu – na pozadí jediného fenomenologického pole představit a konfrontovat pět význačných představitelů současné fenomenologie ve Francii: Henriho Maldineye, Clauda Romana, Jeana-Luca Mariona, Renauda Barbarase a Marca Richira. Všechny rysy tohoto fenomenálního pole jsou poté představeny synteticky, díky čemuž vyvstanou některé nové úkoly pro současnou fenomenologickou analýzu, a to včetně problému, který byl prvořadý pro Husserla: problému fenomenologické metaetiky či aplikované fenomenologie. Ta je nakonec ilustrována v podobě jedné možné ekofenomenologie, tj. s ohledem na jednu z výzev současného myšlení, jíž je ekologická krize.

Monografie předkládá v českém prostředí dosud chybějící komplexní přehled o platónském bádání od konce 17. století po současné trendy, včetně detailních rozborů rozhodujících textů klíčových autorů, relevantních pro studovanou problematiku. Součástí je i v mezinárodním měřítku výjimečný přehled o domácí, poměrně bohatě zastoupené platónské scéně, která je představena v návaznosti na schématické rozdělení hlavních tendencí v bádání mezinárodním. Autorovým hlediskem při výkladu celého oboru jsou hermeneutická východiska jednotlivých škol a společné momenty v metodologii každého z interpretů. 

Kniha má dvě hlavní části: první představuje novodobé bádání cca do roku 2000 a druhá se pak zaměřuje na hermeneutická východiska a hlavní trendy u současných badatelů. Součástí této druhé části je i sám autor, jeho sebereflexe jakožto platónského interpreta i jeho snaha nabídnout čtenáři možné východisko z hlavních obtíží platónského bádání. Proto je značná pozornost věnována analýze velmi rozšířeného platónského perspektivismu. Právě na jeho základě navrhuje Boháček svůj molekulární perspektivismus jako určitý pokus zohlednit přínos moderního bádání a zároveň pokračovat v současné perspektivistické metodologii.