Aktuality a články

Významné aspekty městského života s využitím historické perspektivy bude zkoumat čtyřletý mezioborový projekt Urbanita, na němž spolupracují i badatelé Filosofického ústavu Akademie věd. Výzkum se zaměří na tři hlavní oblasti: vliv městského prostředí na nerovnosti mezi obyvateli, na význam veřejných prostranství ve městech a na historické zkušenosti měst s adaptací na rozmanité výzvy a jejich využití do budoucna. Výsledky výzkumu mohou posloužit i samosprávám či státní správě.

Cílem projektu je najít způsoby, jak zlepšit městské prostředí v kontextu současných výzev s ohledem na historické zkušenosti a potenciální budoucí hrozby.

Zaměří se na tři základní oblasti. První bude zkoumat, jak městské prostředí ovlivňuje nerovnosti mezi obyvateli. Kde a jak se tyto nerovnosti projevují, jak jsou vnímány a jaké jsou možnosti jejich redukce. Druhá část bude řešit, jak města čelila různým hrozbám v historii a jak tyto zkušenosti mohou pomoci dnešním městům čelit současným i budoucím výzvám. Výzkum přitom sleduje historické reakce měst z různých kulturních a časových kontextů. Třetí oblast zájmu se zaměří na význam veřejného prostoru ve městech, který slouží jako místo konfliktu a kreativity, dějiště vzniku nových nápadů i demonstrace moci. Snahou badatelů bude mimo jiné navrhnout způsoby, jak tyto prostory a život s nimi spojený lépe spravovat a využívat.

Projekt Urbanita: Nerovnost, adaptace a veřejný prostor měst v historické perspektivě se realizuje s podporou operačního programu Jan Amos Komenský (OP JAK). Povedou ho vědci z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR ve spolupráci s výzkumníky z Filosofického ústavu Akademie věd ČR a Filosofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Začne letos v lednu a potrvá do roku 2028.

Vedle odborných publikací, jako jsou články v časopisech či monografie, nabídne výsledky i pro širší veřejnost jako jsou výstavy, filmy, populárně naučné publikace nebo geografická aplikace, která by usnadnila pochopení prostorových a topografických vlastností měst. Vědecký tým rovněž zamýšlí poskytnout podněty pro státní správu a samosprávy.

Projekt Urbanita: nerovnost, adaptace a veřejný prostor měst v historické perspektivě (reg. č. CZ.02.01.01/00/23_025/0008735) je spolufinancován Evropskou unií z Operačního programu Jan Amos Komenský.

S hlubokým zármutkem oznamujeme, že v neděli 5. ledna 2025 zemřel ve věku 90 let profesor František Šmahel, jeden z nejvýznamnějších evropských historiků. V roce 1998 založil a vedl respektované Centrum medievistických studií (při FLÚ AV ČR & FF UK) zaměřené na výzkum středověku a podporu doktorských studií. Čest jeho památce. Vzpomínku na Františka Šmahela přinášíme v nekrologu Roberta Novotného. Poslední rozloučení proběhme 15. ledna 2025 ve velké obřadní síni strašnického krematoria. Kondolenční kniha je k dispozici v budově Akademie věd ČR na Národní třídě v Praze.

foto: Richard Klíčník

František Šmahel

V neděli 5. ledna 2025 zemřel po krátké nemoci ve věku devadesáti let profesor PhDr. František Šmahel, DrSc., výjimečná osobnost české historiografie druhé poloviny 20. a první čtvrtiny 21. století. Svou vědeckou činnost zaměřil především na poznávání středověku a jako prakticky jediný historik se suverénně pohyboval ve všech jeho oblastech, ať už šlo o dějiny intelektuální, politické, sociální či hospodářské. Renesanční šíři jeho badatelského záběru dokládají i novátorské publikace v oblasti dějin umění a filosofie. Obdivuhodné je, že kromě více než šedesáti samostatných monografií věnoval mnoho času a energie rovněž organizaci vědeckého života, mimo jiné působil v letech 1993–1994 jako místopředseda vědecké rady AV ČR, v období 2001–2009 pak jako její předseda. Přes své nesmírné pracovní vytížení zůstával vždy vstřícný ke kolegům a svým optimismem i ironickými glosami, často mířenými na vlastní osobu, dokázal kolem sebe vytvářet příjemnou a inspirativní atmosféru.

František Šmahel se narodil roku 1934 v Trhové Kamenici v živnostnické rodině, což předznamenalo jeho další osudy. Aby si vylepšil kádrový profil, musel po ukončení gymnázia roku 1953 nastoupit do dolu Jana Švermy v Ostravě. Po ročním hornickém intermezzu už mu nic nebránilo zahájit studium na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy na obor historie – archivnictví. Během studia Šmahel publikoval první odborné práce, které již tehdy prokazovaly mimořádný talent. Jeho rozvinutí načas přerušily povinná vojenská služba (1959–1961) a poté i nařčení z revizionismu, jež ho vykázalo na venkov. Nejprve působil jako učitel na základní škole a poté nastoupil na místo ředitele městského muzea v Litvínově, kde se mimo jiné podílel na záchraně kulturního dědictví zanechaného odsunutými Němci. V té době již se profiloval jako přední znalec renesance a humanismu, zásadní texty napsal zejména k dějinám knižní kultury a pražské univerzitě.

Nesporné vědecké kvality spolu s uvolňováním poměrů v šedesátých letech zajistily Františku Šmahelovi místo asistenta v Historickém ústavu Československé akademie věd. Možnost soustředit se hlavně na odbornou práci vyústila v řadu průkopnických studií a monografií. Vedle ryze odborných textů ale Šmahel prokázal i mimořádné schopnosti jako popularizátor vědy, což dokazují biografie Jeronýma Pražského (1966) a Jana Žižky (1969) v populární řadě nakladatelství Melantrich Odkazy pokrokových osobností naší minulosti. Je třeba ale dodat, že ačkoli šlo o jazykově přístupné publikace určené širokému publiku, přinášely zároveň mnoho nového i pro ryze vědeckou komunitu. Obě knihy zároveň naznačují přesun Šmahelova zájmu k husitské epoše. Nešlo o rozhodnutí zcela dobrovolné, ke studiu husitství ho přiměl ředitel ústavu Josef Macek. Tvůrce marxistického narativu husitství a autor ideologicky zatížených monografií z padesátých let již neměl valné chuti pokračovat v této tematice, neboť by musel své dosavadní práce zcela revidovat. Studium husitství nicméně nemohlo být v centrálním historickém pracovišti opuštěno, a Macek pro něj získal právě mladého talentovaného kolegu.

Třetímu a hlavnímu protagonistovi české reformace, Janu Husovi, věnoval František Šmahel populární beletrizující dílko Hranice pravdy, jehož název mohl roku 1969 jen těžko skrývat aluzi na smrt dalších dvou Janů, Palacha a Zajíce. Kniha již ale předznamenávala další přeryv v nadějně se rozvíjející kariéře. Šmahel ještě stihl vydat monografii Idea národa v husitských Čechách (1971), jež zcela nově pojímala středověký nacionalismus, v té době byl však v již přejmenovaném Ústavu českých a československých dějin ČSAV jen trpěn, aby dokončil kapitoly pro chystaný Přehled dějin Československa. Smlouva mu skončila roku 1974, a protože Šmahel nebyl ochoten dělat s režimem žádné kompromisy, nastoupil následující rok jako řidič tramvaje. Ani tato životní zákruta, na niž často s humorem vzpomínal, nezastavila historika zcela oddaného svému oboru v dalším bádání. Solidarita mezinárodní medievistické komunity, v níž získal značné renomé, mu otevírala cestu k těžko dostupné literatuře i publikování v zahraničních časopisech.

Jako řidič tramvaje působil František Šmahel do roku 1979, kdy se objevila možnost získat místo v Muzeu husitského revolučního hnutí v Táboře. Tato od centra odlehlá nika historického bádání se rychle stala ve vyprahlém dějepisném prostředí špičkovým pracovištěm, ať již šlo o pravidelné husitologické konference, či Šmahelem spoluredigovaný sborník Husitský Tábor. Táborské ústraní zároveň dávalo proskribovanému historikovi prostor pro výzkum počátků tohoto města. První díl Dějin Tábora (do roku 1421), jehož byl Šmahel hlavním autorem, vyšel roku 1988, druhý těsně po listopadové revoluci. A protože zpracování dějin Tábora si zároveň vyžádalo hluboký výzkum celé husitské epochy, Šmahel si tím položil základy pro sepsání svého životního díla, Husitské revoluce.

Monumentální rukopis, a to nejen svým rozsahem, ale i tematickou a geografickou šíří, odevzdal autor těsně před listopadovým převratem. Zhroucení režimu ovšem paradoxně vydání knihy neurychlilo, právě naopak. Nasmlouvané nakladatelství Svoboda se potýkalo s ekonomickými problémy a vydání již částečně vysázené knihy se stále nepřibližovalo. František Šmahel se na počátku devadesátých let zaměřil především na reorganizaci vědeckého života a jako nový ředitel Historického ústavu se zasloužil o úspěšný přechod této instituce do svobodné doby. Nešlo o úkol jednoduchý, neboť velké plány narážely na ekonomické obtíže. Šmahel se rovněž zasloužil o obnovené vydávání centrálního dějepisného periodika, Českého časopisu historického, který si rychle vydobyl zpět své renomé ztracené v komunistické éře.

Přes velké organizační úsilí měl Šmahel stále dostatek energie dávat textovou podobu nápadům, které se v jeho dílně nahromadily v době nucené pauzy. Horečná publikační aktivita v domácích i zahraničních sbornících a periodikách byla v kontrastu ke stále nevydané Husitské revoluci, jež nakonec vyšla v provizorní a nepříliš důstojné formě jako čtyřsvazkový studijní tisk Historického ústavu. Drobný náklad nemohl uspokojit všechny zájemce, a tak nakladatelství Karolinum připravilo v letech 1995–1996 reprezentativnější podobu. Tou dobou se již chystal i německý překlad, který vyšel v prestižní řadě nakladatelství Monumenta Germaniae Historica. Vydání německé mutace a zároveň provázaného souboru studií Husitské Čechy na přelomu tisíciletí mělo být jakýmsi epilogem Šmahelových husitologických studií. Věnovat se nyní zamýšlel především celé škále kulturněhistorických témat, které musely jít předtím stranou.

Od roku 1998, kdy František Šmahel opustil funkci ředitele Historického ústavu, napřel svoji energii na vybudování Centra medievistických studií, společného pracoviště Akademie věd a Univerzity Karlovy. Centrum zamýšlel jako obdobu historických kolegií, které se v západní Evropě věnují výchově doktorandů. Postupem času se však role tohoto pracoviště rozšířila o důležité infrastrukturní projekty, byť péče o postgraduální studenty zůstala klíčovou součástí programu Centra. Šmahel byl ředitelem do roku 2004, zástupcem poté do roku 2019. Ani v této době neustával v intenzivní publikační aktivitě, ať již šlo o nové monografie, přepracovaná vydání starších knih, překlady či soubory tematických studií. Celkový počet vydaných titulů za čtvrtstoletí v Centru dosáhl impozantního čísla 35.

Pokud bychom chtěli spočítat všechna uznání a pocty udělené Františku Šmahelovi, dostali bychom se k podobnému číslu jako u samostatných monografií. Ačkoli si na ocenění nijak zvlášť nepotrpěl, bezesporu pro něj znamenala určitou satisfakci za období, kdy se ho oficiální místa okázale stranila. A v některých případech přinášela i finanční podporu, kterou pak nezištně vracel na podporu historického výzkumu, jako v případě ceny Hanse Sigrista udělené Univerzitou v Bernu, z níž v roce 1998 financoval mezinárodní kolokvium mladých badatelů v Praze. Není jistě překvapením, že obdržel i nejvyšší poctu, které může český vědec dosáhnout – Národní cenu vlády Česká hlava (2013).  

Posledním titulem Františka Šmahela byl symbolicky druhý a závěrečný svazek nového vydání Husitské revoluce. Do přepracování svého životního díla se pustil ve svých 86 letech tak, jak byl zvyklý po celý život, tedy s naprostou disciplínou, s oddaností pro věc a se zájmem o nejnovější výzkumy. Ukázalo se přitom, že i přes ohromné množství literatury, která nadále roste exponenciální řadou, zůstala většina toho, co bylo napsáno v prvních vydáních, v platnosti. Ačkoli se slavnostní prezentace 5. prosince 2024 již nemohl kvůli své nemoci zúčastnit, přivítal svazek s velkou radostí. Přesně o měsíc později v písecké nemocnici zemřel.

Robert Novotný (Centrum medievistických studií)

O roli nových začátků v osobním a duchovním životě a o tom, jak přechod do nového roku ovlivňuje naše vnímání času, hovořil v novém pořadu Krédo na ČRo Vltava fenomenolog Martin Nitsche.

Otázkám a dilematům spojeným s problematikou eutanázie se v debatě na Rádiu Wave věnovali filosof Tomáš Hříbek z Filosofického ústavu Akademie věd a René Milfait, odborník na etiku v péči o pacienty v terminálních stádiích života.

Mezinárodní výzkum tzv. hate speech se v poslední době stále více zaměřuje na nenávistné projevy směřující na adresu novinářek a novinářů. O svobodě slova, která může vést paradoxně k umlčování druhých, se zamýšlí na Českém rozhlasu Vltava filosof Tomáš Koblížek. 

S velkou lítostí a smutkem oznamujeme, že 9. prosince nás po krátké, těžké nemoci opustila dlouholetá kolegyně Markéta Klosová. Ve Filosofickém ústavu působila od roku 1990, svou celoživotní prací zásadně ovlivnila podobu kritické edice Dílo Jana Amose Komenského. 

PhDr. Markéta Klosová, Ph.D. (*1958) vystudovala brněnskou Filosofickou fakultu University Jana Evangelisty Purkyně (nyní Masarykova univerzita) a po dvouletém  působení v oddělení vývoje jazyka ÚJČ se od roku 1985 jako zaměstnankyně Pedagogického ústavu J. A. Komenského ČSAV věnovala Janu Amosi Komenskému. Po převedení tamějšího komeniologického oddělení do Filosofického ústavu byla až do svého nečekaného a předčasného úmrtí jeho zaměstnankyní. Získala domácí i mezinárodní prestiž jako mimořádně významná klasická filoložka, teatroložka a editorka díla Jana Amose Komenského. Jako zkušená editorka byla vyhledávána i odborníky stojícími mimo komeniologické bádání (podíl na kritické edici Starých letopisů českých, 2003).

Foto: FLÚ AV ČR

Její jméno je spojeno zejména s posledními svazky edice díla Jana Amose Komenského, pro něž zpracovávala jak edice latinských textů (první svazek korespondence 26/I), tak i náročné redakce komentářů (svazek 15/IV obsahující části celku Opera didactica omnia, svazek 19/I a 19/II obsahující první části nejrozsáhlejšího Komenského díla Consultatio catholica). Její erudice ji opravňovala i k redigování celých svazků (19/II a 26/II). V poslední době intenzivně pracovala jako jediný editor na svazku Consultatio catholica 19/III, obsahujícím edičně mimořádně náročné texty Mundus materialis a Mundus artificialis – nyní oba tyto texty zůstanou osiřelé a bude velmi těžké práci Markéty Klosové nahradit a dovést svazky k publikování. Svůj zájem o dramatiku raného novověku zúročila v řadě příspěvků na domácích i mezinárodních konferencích a završila monografií Komenského divadelní svět (2016).

S Komenským úzce souvisí i její bohatá a oceňovaná překladatelská činnost publikovaná jak časopisecky, tak knižně. Překladatelské činnosti se věnovala dlouhodobě a systematicky od počátku devadesátých let, kdy se podílela na monumentálním překladu Komenského Consultatio catholica již zmíněnými částmi Mundus materialis (Svět hmotný) a Mundus artificialis (Svět lidské dovednosti). Připomeňme jen vyhledávaný překlad raných Komenského pansofických spisů Pansophiae praeludium (Předehra pansofie) a Conatuum pansophicorum dilucidatio (Objasnění pansofických pokusů). Ještě v letošním roce vydala rozsáhlý a metodologicky náročný překlad Komenského dramatických děl z jeho lešenského období Diogenes Kynik znovu naživu a Patriarcha Abraham v knížce připravené nakladatelstvím Filosofia v edici Comenius. Vyplnila tak jedno z dlouho pociťovaných desiderat. Nepřekládala jen Komenského, skvělou práci odvedla i při překladu spisu Valeriána Magni O Světle mysli a jeho obraze (2016), který již dříve připravila spolu s Josefem Bartoněm jako kritickou edici pro knižní vydání Polské akademie věd (1994). Další její překlady byly vydány časopisecky i ve sbornících.

Markéta Klosová zanechala v komeniologickém oddělení hluboké stopy jako nesmírně precizní redaktorka a mimořádná znalkyně latiny doby Komenského. Budou nám scházet nejen její rozsáhlé znalosti a přesné korektury, ale také její charakteristický sarkastický humor, který ji neopustil ani při jejím posledním pobytu v nemocnici.

Čest její památce.

Vůně využívalo lidstvo od pradávna v rituálech, medicíně i kosmetice. V  čem tkvělo tajemství egyptských vůní? Jak a proč se jimi zabývali antičtí filosofové a nakolik následně ovlivnily alchymii a přírodní vědy? Odpovědi hledá mezioborový tým projektu Alchymie vůní vedený badatelem Seanem Coughlinem z Filosofického ústavu AV ČR. Projektu podpořenému programem JUNIOR STAR Grantové agentury České republiky se věnuje rozsáhlý článek nového A/Magazínu, čtvrtletníku Akademie věd. 

Filozofická fakulta Západočeské univerzity v Plzni udělila pamětní medaili Ondřeji Ševečkovi. Ocenila ho za posílení vzájemné grantové a publikační spolupráce, podporu při znovuakreditování společného doktorského studijního programu Filozofie a dějiny vědy a techniky a za přispění k ustavení společného pracoviště obou institucí v podobě Computing Culture and Society Laboratory.

PhDr. Ondřej Ševeček, PhD. působí ve Filosofickém ústavu AV ČR jako vědecký pracovník v Oddělení pro studium moderní české filosofie. Ve svém výzkumu se soustředí na hospodářské a sociální myšlení ve 20. století a na dějiny průmyslových měst a průmyslového urbanismu. Od roku 2013 vykonával 10 let funkci ředitele Filosofického ústavu AV ČR. Během tohoto období došlo k výraznému posílení vzájemné spolupráce pracoviště s Filozofickou fakultou Západočeké univerzity v Plzni.

Foto: ZČU Plzeň

Ocenění za popularizaci filosofie a příbuzných humanitních věd zejména mezi mladými lidmi a vysokoškolskými studenty, kterou každoročně uděluje ředitel Filosofického ústavu Akademie věd ČR, letos získávají Alice Koubová, Tomáš Koblížek a Robert Novotný. Srdečně gratulujeme!

Alice Koubová je dlouhodobě výraznou tváří Filosofického ústavu Akademie věd. Podílela se na přípravě site-specific představení Propojme se včera i stejnojmenného dokumentárního filmu o společenské odolnosti, který loni uvedl Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary. Je spoluautorkou úspěšné knihy Odolná společnost. Mezi bezmocí a tyranií. V letošním roce ji měli posluchači možnost slyšet především v podcastu České rozhlasu Doba složitá, který připravovala společně s filosofem Tomášem Koblížkem a moderátorkou Annou Beatou Háblovou. Aktivně se zapojuje do veřejných diskusí a působí v redakčních radách významných periodik. V časopise Tvar pravidelně publikuje etická zamyšlení nad současnými tématy. 

Foto: Archiv Alice Koubové

Tomáš Koblížek se od roku 2021 intenzivně věnuje otázkám nenávistných projevů a svobody slova. Přibližuje současný výzkum v oblasti hate speech pohledem analytické filosofie jazyka a lingvistiky. O nenávistných projevech a dezinformacích přednáší na středních školách, spolupracuje s Asociací učitelů občanské výchovy. Téma pravidelně komentuje v médiích, byl hostem celé řady podcastů, včetně podcastové série Doba složitá, kterou letos uvedl Český rozhlas, a na jejíž přípravě se podílel. Je pravidelným hostem veřejných debat zaměřených na nenávistné projevy, dezinformace a svobodu slova. Téma také intenzivně prezentuje ve vztahu k politické sféře.

Foto: AV ČR

Robert Novotný se věnuje se popularizaci středověké historie. Spoluorganizuje úspěšnou sérii přednášek pro veřejnost tzv. Za-hradní slavnosti na hradě Pirkštejně. V souvislosti s 600. výročím úmrtí husitského hejtmana Jana Žižky vytvořil česko-německou výstavu pro Husovo muzeum v Kostnici, která bude postupně k vidění i v dalších městech. S Českou televizí spolupracoval na přípravě dokumentu Žižka – hrdlořez i boží bojovník (2024), vystoupil v dokumentu ČT Pravda o Žižkovi (2024). O legendárním husitském vojevůdci hovořil v pořadu Hyde park Civilizace, v pořadu Akcent Českého rozhlasu a dalších.

Foto: M. Divíšek