Aktuality a články

O fenoménu střední Evropy v nynějším kontextu rizik totalitarismu se nad monografií autorky Otilie Dhand Idea střední Evropy – geopolitika, kultura a regionální identita zamýšlí filosof Miloslav Bednář v Nové orientaci deníku Forum24.

S lítostí si dovolujeme informovat, že v pondělí 22. srpna nás ve věku 93 let opustil vzácný kolega doc. Jiří Pechar. Ve Filosofickém ústavu působil od roku 1990 jako vědecký pracovník a později jako vedoucí Oddělení současné kontinentální filosofie. 

Doc. PhDr. Jiří Pechar (nar. 1929) po studiu na Filozofické fakultě UK v Praze nastoupil do Nakladatelství ČSAV, odkud musel v roce 1958 na základě politické prověrky odejít. Poté působil jako překladatel z povolání, a to až do roku 1990, kdy se stal vědeckým pracovníkem Filosofického ústavu AV ČR a později vedoucím Oddělení současné kontinentální filosofie. V roce 1996 se habilitoval jako docent pro obor francouzská a srovnávací literatura.

První vědecké práce Jiřího Pechara spadají do oblasti literární vědy. Již na sklonku 60. let publikoval zásadní monografii věnovanou problematice francouzského nového románu. Z jeho novějších literárněvědních prací je možno jmenovat knihy Dvacáté století v zrcadle literatury (1999), Interpretace a analýza literárního díla (2002) a Literatura v průsečíku otázek (2012). Jako filozof se Jiří Pechar zabýval zejména problematikou osobní identity (Být sám sebou: pojem identity a jeho meze, 1995) a vztahem filozofie a psychoanalýzy, jemuž věnoval knihu Prostor imaginace (1992). V posledních letech se jeho filozofické bádání zaměřovalo především na dějiny fenomenologie (Problémy fenomenologie: Od Husserla k Derridovi, 2007), filozofii Friedricha Nietzscheho (Otázky Nietzschova myšlení, 2012) a teorii psychoanalýzy (Lacan a Freud, 2013).

Samostatnou zmínku si zaslouží Pecharovo rozsáhlé překladatelské dílo překračující hranice mezi žánry. Za svůj život přeložil více než padesát knih z francouzštiny, němčiny a španělštiny. Jedná se o texty mimořádně náročné, z nichž mnohé patří ke zlatému fondu světové literatury. Namátkou lze jmenovat romány É. Zoly (Hřích abbého Moureta, Štěstí Rougonů či Pod pokličkou), Jorise-Karl Huysmanse (Naruby), N. Sarrautové (Dětství) či Roberta Pingeta (Synátor); a vypíchnout je nutné Pecharovo mistrovské dílo, totiž překlad velké části Proustova Hledání ztraceného času.

Jiří Pechar se systematicky věnoval také překládání nebeletristických děl. Sem patří především jeho průkopnické překlady C. Lévi-Strausse (Smutné tropy, Myšlení přírodních národů), ale i celá řada dalších titulů, od Ch. Metze (Imaginární signifikant), J. – F. Lyotarda (O postmodernismu), L. Wittgensteina (Filosofická zkoumání) až po S. Freuda (Přednášky k úvodu do psychoanalýzy, Já a Ono a další). Z Pecharovy vlastní autorské tvorby pak uveďme prózu Upilované mříže či pozoruhodné básně, vydané pod titulem Slovo v samotě. Pominout nelze ani jeho výlet do memoárové literatury, jehož výsledkem je autobiografie Život na hraně.

V roce 1991 francouzský ministr kultury jmenoval Jiřího Pechara důstojníkem Řádu umění a literatury (Officier dans l’Ordre des Arts et des Lettres). Nadace Charty 77 mu udělila cenu Toma Stopparda za rok 1997 a v témže roce byl jmenován důstojníkem Řádu akademických palem (Officier dans l’Ordre des Palmes académiques). Jiří Pechar je rovněž nositelem Čestné oborové medaile Františka Palackého AV ČR (2000) a Medaile Josefa Hlávky (2008). V roce 2019 převzal z rukou předsedkyně AV ČR Evy Zažímalové Pamětní medaili Jana Patočky. 

Foto: L. Svoboda

Nad unikátními rysy války na Ukrajině se v rubrice Nová Orientace deníku Forum24 zamýšlí ukrajinský historik a filosof Volodymyr Volkovskyj. Autor působí při Collegiu Europaeu FF UK & FLÚ AV ČR od dubna 2022 v rámci programu Researchers at Risk.

Žijeme v období zřetězených krizí. Nad tím, jak se k dnešku postavit v osobní rovině a jak o něm uvažovat, se v magazínu Vogue zamýšlí filosofka Alice Koubová (Oddělení současné kontinentální filosofie FLÚ AV ČR). Celý článek si se svolením redakce můžete přečíst ZDE.

O vizích Jana Amose Komenského a nadějích, které vkládal do Jednoty bratrské, hovoří na ČRo Vltava (čas 10:08) komeniolog Jiří Beneš (Kabinet pro klasická studia při FLÚ AV ČR).

Česká republika se 1. července 2022 ujala předsednictví Rady Evropské unie, na kterém se podílí také Akademie věd ČR a její pracoviště. Klíčovým tématům se podrobně věnuje časopis AB / Akademický bulletin. Kroky na podporu odolné společnosti napříč vědou, institucemi státní správy a veřejné sféry, v něm zmiňuje filosofka Alice Koubová. Více.

Ve věku nedožitých osmdesáti let nás v červenci opustil kolega a dlouholetý vědecký pracovník Oddělení moderní české filosofie PhDr. Václav Tomek, CSc. K jeho badatelským zájmům patřil především český a evropský anarchismus 19. – 20. století. Povědomí o něm a jeho idejích vtiskl do celé řady monografií a odborných i popularizačních textů. V připravovaném čísle Filosofickém časopisu na Václava Tomka vzpomíná Ondřej Slačálek. 

Za Václavem Tomkem

Na Václava Tomka budu vždy vzpomínat především jako na laskavého a otevřeného člověka. Člověka otevřeného tomu, napojit se i na myšlení lidí, kteří mu museli být v mnohém velmi cizí, rekonstruovat i velmi vzdálené přístupy a postoje. Člověka, jehož otevřenost a laskavost zjemňovala.

V roce 1979, tedy ve svých sedmatřiceti letech, obhájil Václav Tomek kandidátskou práci, v roce 1988 vydal na jejím základě knihu Ideologie českého anarchismu. Až po roce 1989, tedy blízko své padesátce, se Václavu Tomkovi otevřel svobodný prostor formulovat svůj jazyk (tedy svobodný prostor v mezích akademické konvence). Byl to jazyk velmi vznešený. Navozoval určitý odstup a zároveň vlídně dával prostor bohatě citovanému jazyku pramenů. To organicky doplňovala vizuální stránka knih, bohatě ilustrovaných dobovými výtvarnými artefakty, grafickými prvky i titulními stranami jednotlivých časopisů.

Anarchisté devadesátých let byli Václavem Tomkem zaujatí. Koneckonců měli pocit, že jde o historii jejich hnutí. A tak v anarchistickém časopise A-kontra v roce 1994 vyšel zároveň posupný článek dopisovatele Rasputina „Proti Tomkovi a jemu podobným“, v němž autor vyčítal Václavu Tomkovi formulace z období před rokem 1989, i Tomkova vlastní esej, kterou časopisu poskytl. Byl to příznak hlubšího, a patrně nutného nedorozumění. Zatímco anarchisté zhudebňovali básně Fráni Šrámka a vraceli jim novým zpěvem jejich naléhavost a patos, Václav Tomek se zdál být (i přes všechny své snahy o opak) někým, kdo už svým jazykem zdůrazňuje časovou i myšlenkovou vzdálenost českého anarchismu přelomu století. Svou monumentální antologií Český anarchismus 1890-1925 předal svým čtenářům příběh myšlení Viléma Körbera, Stanislava K. Neumanna, Karla Vohryzka, Michala Káchy, Bohuslava Vrbenského a dalších – a jako dobrý historik především ukázal, že je to vcelku vzdálený příběh. Jako historik idejí jej zároveň zbavil toho, co mu dodávalo nepopiratelnou živost: poezie, zápasení s policajty, vyčerpávající sebeorganizace severočeských horníků i nekonečné vnitřní spory. Dějiny tu byly představené jako vývoj idejí. Řečeno s Nietzschem, dal Václav Tomek anarchistům (a komukoli dalšímu, kdo se o ně zajímal) sice velkolepou, ale přece jen poněkud antikvární historii jejich hnutí.

Sám ovšem takto svou práci pojímat nechtěl. Myšlenky, ke kterým se vracel, pro něj byly živé! Aspoň svým způsobem. Když se to, co popisoval, snažil zařadit do širšího kontextu, vymezoval se vůči soustředění veřejného diskurzu na roky 1938–1989 a na vliv velmocí – ve prospěch starší historie a vlastní aktivity české společnosti, tvarující českou historickou zkušenost. Český anarchismus byl v tomto kontextu sice okrajovým, ale pozoruhodným příběhem společenského a intelektuálního prostředí, které nejprve dokázalo velmi plasticky předejmout hrozby státního socialismu, aby se pak přijetím autoritářských představ o emancipaci samo popřelo. V jistém smyslu tak předjalo vývoj velké části české společnosti. Ten příběh už byl – a ještě bezpochyby bude – vyprávěn jinak (zejména literárními historiky: před Václavem Tomkem především Václavem Štěpánem, v současnosti hlavně Radkem Hylmarem a Lucií Kořínkovou), díky Václavu Tomkovi ale máme k dispozici jeho klasické zpracování z hlediska dějin idejí a také mnoho zpřístupněných autentických projevů českých anarchistů z přelomu 19. a 20. století.

Kolem své šedesátky, ve věku, kdy mnozí už spíše završují svou předchozí práci, Václav Tomek dramaticky rozšířil svůj záběr: rozhodl se zpracovat dějiny světového anarchismu. Přizval k práci na té knize mě, pískle teprve jednadvacetileté, ve věku, kdy slušní lidé píší teprve své bakalářské práce. Leželo mezi námi čtyřicet let – čtyřicet let jeho zkušeností a s tím související uměřenosti, moudrosti vhledů a skromnosti. A také čtyřicet let mé nezkušenosti a s ní nepřímo úměrné drzosti, nereálné ambicióznosti (ta kniha přece musí změnit svět! anebo aspoň českou debatu!) a mladické jistoty o vlastních představách. Několik let následné společné práce na knize Anarchismus. Svoboda proti moci bylo možných hlavně díky Václavově velkorysosti, otevřenosti a laskavosti, s níž dokázal čelit mému tehdejšímu zápalu. Koneckonců byl na takové, jako jsem byl tehdy já, dobře připraven; celý život je studoval. Ideové a koncepční otázky jsme nakonec překlenuli poměrně snadno. Nejvíc se naše rozdílná generační východiska projevila v jazyce a největší spory jsme nakonec vedli o používání přechodníků...

Vážnější problém té knihy jsme ovšem sdíleli, byť každý z jiných důvodů. Šlo o postoj k marxismu. Snad právě proto, v jakém rámci v sedmdesátých a osmdesátých letech svůj zájem o anarchismus Václav Tomek formuloval (a chtěl-li publikovat, musel formulovat), a proto, že to byla zkušenost ponižující, měl sklon vidět v anarchistických kritikách marxismu prorocká varování – a jejich tón si do jisté míry osvojit. Jako anarchista jsem se tehdy s tou perspektivou ztotožňoval. Ač jsme se snažili vidět problematická místa i v anarchistickém myšlení, až příliš jsme se ztotožnili s polemickým obrazem marxismu v anarchistické kritice z jiných dob, namísto odstupu, který by byl empatičtější vůči oběma stranám sporu a vnímavý k tomu, že se doba mezitím posunula a jako nosné se projevily i některé syntézy marxismu a anarchismu. Právem nám to posléze vyčetl ve své recenzi humanistický marxista Štěpán Steiger.

Nicméně, oba jsme se snažili o portrét anarchismu, který bude historický a pravdivý a nebude se vyhýbat ani jeho problematickým stránkám. Václav Tomek v tom byl asi úspěšnější než já – jeho kapitola o prorokovi anarchistického terorismu Johannu Mostovi svědčí o jeho velké schopnosti vcítit se i do autorů, kteří mu byli velmi vzdáleni a nemohli mu být po chuti, a plasticky jejich postoj rekonstruovat. Jeho vlastní svět přitom vystihují spíš knihy meditativní, až spirituální poezie a výtvarných experimentů. Ty knihy byly vlastně naopak dost vzdálené anarchistům, o nichž psal.

Řekl bych, že nejblíže mu z anarchistů byl Gustav Landauer, německý anarchista přelomu století, jehož Výzvu k socialismu přeložil a k němuž se opakovaně vracel (např. 90. výročí jeho úmrtí připomněl i článkem ve Filosofickém časopise). Autor, který spojoval umírněnou verzi anarchismu jako svobodného socialismu s radikálními úvahami o mystice, myslitel, který pokládal za klíčovou hranici mezi autoritářstvím a svobodou tu, která vede v lidech samých. Stát je vztah mezi lidmi, tvrdil Landauer, a překonáme jej navázáním jiných vztahů. Václav Tomek se k dílu anarchisty a pozdějšího ministra Bavorské republiky rad (odstraněného leninskými komunisty a zavražděného reakcí) vracel a ukazoval jeho živost i pro současnost.

Rozhovor, který Václav Tomek v roce 2013 poskytl anarchistickému časopisu Existence, zakončil naléhavou otázkou, „zda se zájem, respektive starost o svobodu dnes nejeví řadě lidí již jako zbytečný“. Myslím, že důraz na tuto otázku zůstane vedle jeho zpracování anarchistických příběhů Václavovým nejvlastnějším odkazem.

* * *

Klasik fantasy literatury Andrzej Sapkowski uvedl do děje svého románu o husitských Čechách Boží bojovníci ahistorickou postavu anarchisty, který podrývá a podvrací – ale dobyvačné revoluční války se odmítne účastnit, protože válčení kazí lidské duše.  Už se na to Václava Tomka nikdy nezeptám, ale zdá se mi, že to byl i jemu nejbližší druh anarchisty.

Odpočívej v pokoji, Václave.

O poslání vznikajícího špičkového vědeckého pracoviště, které má od příštího roku začít fungovat při Filosofickém ústavu Akademie věd, hovoří na ČRo Plus (v čase 17:34) filosof Petr Urban. Tzv. Centrum pro environmentální a technologickou etiku - Praha (CETE-P) se zaměří na etické otázky spojené s klimatickou změnou, environmentální krizí a s rozvojem nových technologií a umělé inteligence.

Projekt, který je aktuálně před podpisem grantové smlouvy, financuje Evropská unie z prestižního programu Horizon Europe. Podpora je plánována na příštích pět let. Kromě potřebné expertízy v oblasti environmentální a technologické etiky se přínosy projektu mají odrazit na úrovni mezinárodního výzkumu, v rovině spolupráce s českými vysokými i středními školami, v lepším informování české veřejnosti založeném na současných poznatcích, ale i pokud jde o spolupráci s tvůrci veřejné politiky a legislativy ve zmíněných oblastech.

Mentorem při výběru badatelského týmu Centra pro environmentální a technologickou etiku - Praha (CETE-P) bude špičkový vědec, prof. Mark Coeckelbergh, který současně poskytne vědecké činnosti centra odbornou supervizi. Prof. Coeckelbergh má dlouholeté zkušenosti s poradenstvím řadě evropských institucí i z oblasti institucionálního rozvoje. Poslední jmenované by Filosofický ústav díky jeho přítomnosti rád zúročil.

Systematický výzkum etických problémů spojených se změnou klimatu, vývojem umělé inteligence a nových technologií v Česku dosud chybí. Situaci má změnit nově vznikající mezinárodní výzkumné Centrum pro environmentální a technologickou etiku – Praha (CETE-P) při Filosofickém ústavu Akademie věd ČR. Na jeho zřízení a rozvoji se díky prestižnímu evropskému grantu udělenému Filosofickému ústavu Akademie věd bude podílet přední světový odborník na danou problematiku Mark Coeckelbergh z Vídeňské univerzity.

Vznikající výzkumné pracoviště nabídne například odborné poradenství orgánům české státní správy a pomůže při rozvoji potřebných veřejných politik ve zmíněných oblastech. Zároveň chce přispět k informované veřejné diskusi a více do ní vtáhnout občany.

„Ve Filosofickém ústavu letos začalo fungovat speciální Oddělení aplikované filosofie a etiky. Reagovali jsme tak na potřebu řešit etickou stránku problémů aktuálního společenského zájmu,“ říká Ondřej Ševeček, ředitel Filosofického ústavu AV ČR. Založení Centra pro environmentální a technologickou etiku – Praha posouvá tyto snahy do mezinárodní roviny a představuje ojedinělou příležitost hlavně pro region střední a východní Evropy, kde se pracoviště podobného ražení teprve rodí. „Pro nás to znamená posílení pozice našeho ústavu jako národního lídra a respektovaného mezinárodního partnera. Zároveň si slibujeme přilákat špičkové zahraniční výzkumníky,“ dodává Ševeček. 

Vznik centra pomůže rozvoji dlouhodobé spolupráce s dalšími podobně orientovanými institucemi v zahraničí a také mezi vysokými školami a výzkumnými pracovišti Akademie věd ČR.

Umělá inteligence versus osobní data

„Nové výzkumné centrum zahájí svou činnost v lednu 2023 a jeho tým bude sestaven pod vedením jednoho z nejrespektovanějších odborníků v oboru filosofie techniky Marka Coeckelbergha,“ vysvětluje koordinátor projektu, filosof Petr Urban. „Komunikační technologie, biotechnologie či umělá inteligence zásadně proměnily náš svět a důsledky tohoto vývoje jsou nezvratné. Vidíme například, jak umělá inteligence umožňuje sběr ohromného množství dat o každém z nás, která mohou být využita k prosazování různých ekonomických a politických zájmů na úkor našich práv a svobod. Jak rozlišit eticky přijatelné a nepřijatelné způsoby využití nových technologií? A jak správně nastavit pravidla, která mají v naší společnosti regulovat vývoj a užití umělé inteligence? To je příklad otázek, k jejichž řešení by měl přispět výzkum nově vznikajícího mezinárodního týmu ve Filosofickém ústavu AV ČR,“ doplňuje Petr Urban.

Centrum pro environmentální a technologickou etiku – Praha (CETE-P) vzniká díky úspěchu Filosofického ústavu AV ČR v grantové výzvě ERA Chairs, která je součástí prestižního evropského programu Horizon Europe zaměřeného na financování výzkumu a inovací. V evropské konkurenci osmdesáti osmi projektů získal Filosofický ústav AV ČR podporu jako jedna ze čtyř českých institucí spolu s Biologickým centrem AV ČR, Masarykovou univerzitou a Univerzitou Palackého v Olomouci. K přípravě úspěšného projektu přispělo Technologické centrum AV ČR.

Tisková zpráva ke stažení