Aktuality a články

Rozhovor s filosofem Jiřím Chotašem z Oddělení pro studium novověké racionality Filosofického ústavu AV ČR a místopředsedu spolku OIKOYMENH o cestě filosofických a teologických knih ke čtenářům, historii Nakladatelství Oikoymenh a jeho spolupráci s Filosofickým ústavem, o časopisu Reflexe i o vnímání současné české filosofie a jejím místě v evropském kontextu.

Poznámka: Rozhovor vznikl v rámci projektu Filozofické drobky (@filozofickedrobky, https://www.instagram.com/filozofickedrobky/) absolventů Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, který můžete sledovat na Instagramu. Jeho cílem je přibližovat filozofii široké veřejnosti například formou rozhovorů s osobnostmi české filozofie a dalšími možnými způsoby, které tento formát dovoluje (recenze odborné literatury, a další). Autor: E. Havlík

Nakladatelství OIKOYMENH se zaměřuje na filozofickou a theologickou literaturu. Můžete přiblížit, co předchází vydání vybrané publikace? A dle jakých kritérií díla vybíráte?

Nakladatelství OIKOYMENH funguje obdobně jako jiná akademická nakladatelství. Má svou ediční radu, provozní zaměstnance a široký okruh spolupracovníků a sympatizantů: překladatele, korektory, sazeče, sponzory, a další. O zařazení navrhovaného titulu do edičního plánu rozhoduje ediční rada, která si k tomu vyžádá posudky od odborníků. Jsou-li kladné a je-li stanoven odpovědný redaktor, je titul do edičního plánu přijat. Zároveň se však musí nalézt zdroj financování (dotace apod.), z něhož bude vydání titulu zaplaceno. Tituly OIKOYMENH jsou ze své povahy neziskové, a tak je třeba vydání každého titulu pečlivě zvažovat i po této stránce. Poté co autor nebo překladatel odevzdá rukopis, může začít vlastní redakční práce. Nakladatelství má své vlastní Pokyny pro přípravu textů, které jsou závazné pro všechny autory, překladatele, korektory a redaktory. Jejich zvláštností je i tzv. slovníček, který se týká psaní určitých slov v češtině, například theologie či filosofie, jimiž nakladatelství udržuje kontinuitu se starší odbornou literaturou. Je-li titul redakčně zpracován, jde do sazby a po korekturách do výroby. Nakladatelství má i svůj okruh tiskáren, se kterými dlouhodobě spolupracuje, i když tento okruh se díky přechodu na digitální tisk v současné době proměňuje. Celý proces vydání vybraného titulu vypadá velmi jednoduše, ale nakladatelství je křehký organismus, který je závislý na součinnosti svých různých složek.

Pokud jde o kritéria výběru navrhované publikace, rozhoduje o nich ediční rada, dále pak zjišťuje, zda je v silách nakladatelství publikaci vydat (například nalézt vhodného odpovědného redaktora) a v neposlední řadě důležité je i zajištění zdroje financování. Nakladatelství se snaží uchovat si svůj profil, tj. vydávat kvalitní filosofickou a theologickou literaturu, která je určena odborníkům, studentům vysokých škol a laické veřejnosti. Dále pak nám jde o to, aby vydané tituly byly na knižním trhu stále dostupné, protože jsou obsaženy ve studijních programech různých humanitních oborů. Nakladatelství se tedy podle svých finančních možností snaží „věčné“ tituly dotiskovat.

Základní spisy význačných myslitelů vycházejí v různých řadách. Sekundární literatura nebo tituly, které se ještě nestaly takříkajíc klasikou, pak v edici Oikúmené. Mezi studenty vysokých škol je velmi oblíbená tzv. malá řada edice Oikúmené pro svou cenovou dostupnost.

Za více než 30 let existence jste vydali stovky knih. Je stále z čeho čerpat?

Nakladatelství se z povahy svého profilu zaměřuje především na západní filosofickou tradici. Nelze tvrdit, že by tato tradice už byla zcela prozkoumána a zpracována. To se týká například i Aristotela, jehož základní spis Kategorie byl dlouho v češtině nedostupný. Právě tak dosud chybí kompletní moderní překlad Augustinových Vyznání. Je třeba vzít v úvahu, že překlady klasiků do češtiny zastarávají. Tituly, které vyšly na začátku 20. století (například spisy J. S. Milla), je třeba přeložit nově, aby byly dnešnímu čtenáři srozumitelné. To se týká i některých titulů ze začátku 90. let, kdy se překladatelská terminologie teprve utvářela a těmto překladům chybí odborné a redakční zpracování. Nemáme obavy, že by se fond západní filosofické tradice vyčerpal. Spíše se obáváme, že bude při ztrátě historického povědomí dehonestován a zapomenut. Z tradice východní filosofie se snažíme jednotlivé tituly vydávat rovněž (např. J. Holba, Kauzalita v buddhistickém myšlení, 2020). Znamenalo by to však podstatným způsobem rozšířit okruh spolupracovníků, korektorů a redaktorů, kteří bohužel nejsou tak docela k dispozici.  

Letos zemřel grafický designér Zdeněk Ziegler, autor grafického návrhu knih nakladatelství OIKOYMENH, které je, troufnu si říct, již Vaším poznávacím znamením...

To máte pravdu. Velmi si grafického návrhu titulů OIKOYMENH od Zdeňka Zieglera vážíme. Vstoupili jsme po jeho smrti v jednání s jeho dědici a hodláme jeho návrhy i nadále používat.

Nakladatelství spolupracuje s Filosofickým ústavem AV ČR. Jak spolupracujete?

V roce 2017 propůjčilo nakladatelství zapsaného spolku Oikúmené svou firemní známku Filosofickému ústavu s tím, že na vydávání publikací bude dohlížet ediční rada, jejíž personální složení bude v podstatě odpovídat složení rady spolku a vzhled knih bude totožný se vzhledem knih spolku, tedy podrží grafickou úpravu Zdeňka Zieglera. Od té doby vycházejí některé tituly „OIKOYMENH“ v této veřejné výzkumné instituci. Knihám to umožnilo přístup k dotacím AV ČR, které by soukromému spolku nebyly dostupné. Osvobodilo to spolek od mnohdy nejistých jednání se soukromými sponzory. Dodalo to publikacím pod značkou OIKOYMENH finanční stabilitu a odvahu pouštět se do vydavatelských projektů, které by jinak nebyly uskutečnitelné. Filosofický ústav tak podporuje řadu kvalitních publikací. Zároveň však i nadále některé tituly vycházejí v rámci spolku. Jedná se zvláště o dotisky starších „věčných“ titulů. Z hlediska čtenáře se mnoho nezměnilo, ale nakladatelství to zajistilo kontinuitu v jeho činnosti po smrti jeho zakladatele (A. Havlíček, †2015). V současné době dolaďujeme optimální nastavení spolupráce mezi oběma právními subjekty.

V časopise REFLEXE, který pod taktovkou OIKOYMENH vychází dvakrát ročně, působí necelý rok nová šéfredaktorka paní doktorka Markéta Dudziková z ETF UK. Změnilo se něco zásadního?

Markéta Dudziková působí v redakci Reflexe již od roku 2018, jde tedy spíše o postupné předávání úkolů než o nějaký zásadní zlom. Navíc podoba časopisu Reflexe není utvářena jen šéfredaktorkou, ale celou pětičlennou redakcí za pomoci dalších spolupracovníků, redakční rady, recenzentů, a především autorů, kteří v časopise publikují. Úkolem redakce je posuzovat došlé texty, vybírat z nich takové, které jsou vhodné k publikaci, ale také pomoci autorům, aby své studie, je-li to potřeba, obsahově i formálně zdokonalili.

Redakce časopisu se postupně obměňuje, což je přirozený proces, daný i tím, že redaktoři kombinují tento úkol s jinými pracovními závazky. Není tedy divu, že se často po nějaké době rozhodnou redakci opustit. Má to ostatně i své výhody: každý nový člen redakce přináší jiný úhel pohledu a také okruh kontaktů, kterými může Reflexi obohatit. V dnešní době nestačí totiž pouze čekat, co bude časopisu nabídnuto, ale je třeba potenciální autory také aktivně oslovovat.  Redakce se snaží být v kontaktu s různými filosofickými pracovišti v naší zemi, aby skladba příspěvků, které v časopise vycházejí, byla co možná pestrá a reprezentativní.

Jakým způsobem vnímáte současnou českou filozofii? Jak se za posledních 40 let změnila a jaké je její místo v evropském kontextu?

Tyto otázky mají více aspektů. Mohu se s Vámi podělit pouze o svůj subjektivní názor. Před rokem 1989 byl oficiální ideologií v Československu marxismus-leninismus. Myslitelé, kteří se s touto ideologií neztotožňovali, žili a tvořili na okraji společnosti a většinou bez kontaktu s filosofický děním ve světě (výjimku tvořily „polo-ilegální“ přednášky významných zahraničních filosofů v Praze, Brně a Bratislavě podporované britskou Vzdělávací nadací Jana Husa). Po roce 1989 k nám sice přišla svoboda, ale bylo třeba reformovat instituce (university, humanitní ústavy AV ČR), aby si osvojily západní způsoby akademické práce. To se podařilo teprve postupně, protože akademické instituce jsou ze své povahy značně konzervativní, a souviselo to s generační obměnou v daných institucích. Více mladých filosofů po roce 1989 studovalo na Západě a přinesli si odtud i západní způsoby akademické práce. Filosof totiž ke své práci potřebuje dobře vybavené knihovny (dnes se jedná o přístup k relevantním databázím) a konzultace s kompetentními kolegy. Obojího se české filosofii v minulosti nedostávalo.

Řekl bych, že v současné době je třeba v české filosofii pěstovat určitou dvoukolejnost: filosofie je svou podstatou vázána na mateřský jazyk (na rozdíl od přírodních věd), a tak je třeba tento obor rozvíjet především v češtině. Tento závazek má filosof vůči společnosti, ve které žije. Právě tak je však třeba pěstovat kontakty se světovým děním ve filosofii a publikovat své texty v zahraničí a v renomovaných nakladatelstvích. Snahou nakladatelství OIKOYMENH je, aby obor filosofie v češtině nezanikl. Proto vydáváme současné i starší autory v českých překladech a v češtině rovněž časopis Reflexe (ve spolupráci s nakladatelstvím Karolinum). Obávám se však, že tlak na publikování pouze ve světových jazycích je příliš silný, než aby bylo možné mu dlouhodobě vzdorovat. Filosofie tak dopadne jako jiné obory, které jsou plné anglicismů a rezignují na kulturu vlastní země, jíž jsou součástí.

Nakladatelství spíše nepravidelně pořádá různé vzpomínkové akce, křty knih, zúčastňujete se veletrhů atd. Po jakém z autorů je u Vás největší hlad? Hádám správně, zda Platónovy dialogy a edice, která přibližuje celé dějiny filozofie? Zmiňme, že jste za ni v minulosti získali cenu Magnesia litera.

Největším bestsellerem nakladatelství je T. S. Kuhn, Struktura vědeckých revolucí (2008, 2022). V nedávné době pak komiks K. Krimstein, Tři útěky Hanny Arendtové (2021) a D. Kroupa, Masaryk-Patočka-Havel (2018). Stálicemi nakladatelství jsou Platón, Ústava (1996, 2021), I. Kant, Kritika čistého rozumu (2001, 2020) a M. Heidegger, Bytí a čas (1996, 2002, 2014, 2018, 2021). Mohl bych jmenovat i další tituly. Máme velký odbyt na Slovensku. Žádaná je zvláště theologická literatura (např. Ambrož, Křestní katecheze, 2021).

V nakladatelství OIKOYMENH stále silně rezonuje postava docenta Aleše Havlíčka. Tereza Matějčková často uvádí, že málokdo se tak zásadně zasloužil o vývoj české filozofie jako on. Jak na něj vzpomínáte?

Aleš Havlíček byl příhodně nazván „Héraklem české filosofie“ (F. Karfík). Je autorem dvou monografií: Ideje a zbožnost v Platónově dialogu Euthyfrón (2012), Dialog, etika a politika (2016). Jeho hlavní přínos české filosofii spočívá v organizačních a edičních aktivitách: původně samizdatovou edici OIKOYMENH i časopis Reflexe přetvořil po roce 1989 ve významné instituce české filosofie; původně vykonával redakční dohled nad takřka všemi tituly nakladatelství; zasloužil se o aktualizovanou kompletní reedici Platónových spisů v překladu Františka Novotného (1992–1997); založil Českou platónskou společnost (1997) a začlenil ji do Mezinárodní platónské společnosti. Přivedl do ČR mezinárodní badatelskou síť Collegium Politicum, která sdružuje odborníky z evropských univerzit a výzkumných center, zabývajících se antickým politickým myšlením atd. Ve své pedagogické činnosti vychoval Aleš Havlíček řadu žáků, kteří v politice, v médiích a v akademickém světě v ČR působí dodnes. Vzpomínáme na něj jako na všestranného člověka, který měl ve svých odborných, organizačních a pedagogických aktivitách obdivuhodnou vytrvalost a elán českou filosofii povznést na vyšší úroveň. Jeho odkaz by tedy neměl být zapomenut.

Nenávistné komentáře nejenže ubližují, stanovují také novou normu vyjadřování, varuje filosof jazyka Tomáš Koblížek. Poslechněte si jej v pořadu Jak to vidí na Dvojce Českého rozhlasu. 

Rozhovor s logikem Jaroslavem Peregrinem o jeho cestě k filosofii, normativitě a otázkách mimo záběr vědy.

Poznámka: Rozhovor vznikl v rámci projektu Filozofické drobky (@filozofickedrobky, https://www.instagram.com/filozofickedrobky/) absolventů Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, který můžete sledovat na Instagramu. Jeho cílem je přibližovat filozofii široké veřejnosti například formou rozhovorů s osobnostmi české filozofie a dalšími možnými způsoby, které tento formát dovoluje

Jak jste se dostal k filosofii?

Jak jsem se dostal k filosofii už asi nedokážu úplně rekonstruovat. Mám pocit, že šlo prostě o to, že mě tak jako mnoho jiných lidí, bavilo přicházet věcem na kloub, ale mne že zvláště bavilo, tak jako už ne tolik lidí, přicházet na kloub zejména těm věcem, které na první pohled žádný kloub nemají. Ale myslím, že první filosofickou knihou, kterou jsem do hloubky studoval a promýšlel, byly Husserlovy Karteziánské meditace. Z toho, co jsem se do té doby o filosofii útržkovitě dozvěděl (to byla normalizace, takže ne z oficiálních zdrojů; ale krátce předtím, v roce 1968, vyšla spousta zajímavých knih), jsem měl pocit, že Husserl je největším filosofem všech dob; ale jak jsem s ním zápasil, tak se mi nějak nedařilo přijít na to, jak to později formuloval Quine, „podle jakých pravidel se tahle hra hraje“. Mým dalším filosofickým hrdinou byl, myslím, pak už právě Quine, a další knihou, kterou jsem do hloubky studoval a promýšlel, byla jeho Word and Object.

Zaměřujete se zejména na analytickou filosofii. Co vás na ní fascinuje?

Jde o to, co termínem „analytická filosofie“ rozumíme. Já se moc nehlásím k jeho raným vymezením jako „logická analýza jazyka“, kterou lze podle některých jeho radikálních zakladatelů vyřešit (nebo zrušit) veškeré filosofické problémy. Souhlasím s Rortym, že hlavním rozdílem mezi analytickou a kontinentální filosofií je – každopádně dnes – žánr textů, které produkují. Když to hodně zjednodušíme, tak analytičtí filosofové píší články podobné vědeckým, zatímco ti kontinentální spíše něco, co připomíná literární eseje. A já jsem vždy tíhnul k filosofii, která je spojitá (a vzájemně se ovlivňuje) s vědou.

Co současné problémy filosofie? Které z nich považujete za nejvíce relevantní?

Zajímají mě pravidla a normativita. To proto, že se domnívám, že když se na člověka dokážeme podívat jako na „tvora pravidel,“ kterým ve skutečnosti je, lépe pochopíme, jak fungují lidská společenství a co jsme my lidi vlastně zač.

Nabízí se otázka, zda je pro filosofii ve 21. století ještě vůbec prostor?

Přistoupíte-li na to, jak já chápu filosofii, otázka se stane nesmyslnou. Mám pocit, že si klademe spoustu otázek o světě kolem nás, o nás samých, o našem postavení ve světě atd. Na mnoho takových otázek nám už dokáže odpovědět věda, nutně ale ne na všechny. Takže podle mne, dokud tady budou otázky a dokud se všechny nevejdou do nějakých věd, je tu pro filosofii prostor. A mně připadá jasné, že takové otázky tu budou stále a že ne na všechny nám dokáže věda odpovědět.

Máte nějakou vlastní filosofii řekněme na každý den?

No, čím se řídím každý den, tomu bych neříkal filosofie. Ale něčím se určitě řídím. Jedna z nejdůležitějších věcí, kterou si podle mě člověk musí ujasnit, je to, co vlastně opravdu chce a co mu opravdu dělá radost. Zdá se mi, že spousta lidí je nešťastná, že se honí za věcmi, které jim ve skutečnosti nejsou k ničemu, a které je, když jich dosáhnou, nebo když je získají, pak ani netěší. Tohle není propagace nějakého asketismu (neříkám, že člověk má své potřeby minimalizovat), jde jenom o to, aby si člověk srovnal v hlavě, o co mu doopravdy jde a aby se netrápil tím, že mu uniká něco, co vlastně nejen nepotřebuje, ale ani nechce. Zdá se mi, že pokud tohle uděláme, můžeme zjistit, že to, co potřebujeme ke štěstí, máme na dosah ruky.

Kyjevský filosof a historik Volodymyr Volkovskyj zakotvil po začátku ruské agrese v Česku, kde aktuálně působí při Filosofickém ústavu AV ČR. V rozhovoru pro Seznam Zprávy popsal kořeny rozpínavosti Ruska i to, co Ukrajinu čeká po válce.  

Nový díl podcastu Vlákna se socioložkou Paulínou Tabery a kunsthistoričkou Evou Skopalovou se věnuje propagandě, roli umění při jejím potírání i odolnosti vůči dezinformacím a konspiračním teoriím. Podcast vzniká v rámci výzkumného programu #StrategieAV21 Odolná společnost pro 21. století, zaštiťovaného Filosofickým ústavem AV ČR. 

S lítostí oznamujeme, že ve věku nedožitých 93 let zemřela naše dlouholetá kolegyně Irena Šnebergová. Svůj odborný zájem směřovala k dějinám české a evropské filosofie, zejména k filosofické problematice českého hegelianismu 40. let 19. století a k filosofii Martina Heideggera. Obsáhlejší vzpomínku jí ve Filosofickém časopise věnuje Ivan Landa.

Rozhovor s logikem Ivem Pezlarem o jeho práci šéfredaktora časopisu Teorie vědy, o tom, co ho fascinuje na videohrách, nebo o tom, kde bere inspiraci pro své kreslené vtipy. Text vznikl v rámci instagramového projektu Filozofické drobky (@filozofickedrobky) absolventů Filozofické fakulty Masarykovy univerzity.

Začneme klasickou otázkou: Jak jste se dostal k filozofii?

Asi vůbec první kontakt jsem měl díky krátkému filmu Byl jsem mladistvým intelektuálem, ke kterému jsem se dostal přes CD přílohu herního magazínu Level. K prvnímu vážnějšímu setkání pak došlo až na střední škole. Velmi mě to tehdy zaujalo, jak řešená témata, tak způsoby řešení, a proto jsem se rozhodl to jít zkusit studovat i dále na vysoké škole.

Ke které etapě z dějin filozofie máte nejblíže?

Mám pocit, že se to časem postupně mění, ale dlouhodobě mi je nejbližší asi tradice analytické filosofie a autoři, kteří se kolem ní pohybovali, tedy lidé jako Russell, Wittgenstein, Carnap, Frege, Quine, Popper, Ryle apod.

Jaké jsou hlavní důvody, pro které budoucím studentům doporučujete studium filozofie? Má filozofie ve 21. století vůbec ještě smysl?

Určitě, koneckonců, mnoho filozofických témat neodchází, jen se mění podoba, ve které se s nimi každodenně setkáváme. Např. s nedávným boomem AI chatbotů opět vyvstávají tradiční otázky jako např. “Co to je význam?”, “Co znamená něčemu rozumět?” apod. A samozřejmě, řada nových filozofických témat stále také vzniká. Zůstaneme-li u AI, za zmínku stojí např. nedávný Dennettův koncept “padělaných lidí” (angl. counterfeit people), tj. AI programů, které se snaží vydávat za skutečné lidi. Tedy abych odpověděl, smysl to určitě má a důvody proč dnes studovat filozofii se, myslím, nijak zásadně nezměnily od počátku filozofie samotné: tedy touha porozumět světu kolem nás, společnosti a v neposlední řadě i sobě samému.

V současné době působíte na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity a ve Filosofickém ústavu Akademie věd ČR. Váš kurz „Filozofie ve videohrách“ byl velice zajímavou sondou do světa počítačových her. Proč právě videohry a ne třeba filmy?

Byly tam dva důvody: ten hlavní je, že filmy mám sice velmi rád, ale spíše jen čistě z pozice pasivního konzumenta, tedy zase tolik toho o nich moc nevím, nikdy jsem k nim nečetl žádnou odbornou literaturu apod. S videohrami to mám jinak, učarovaly mi nejen samy o sobě (díky své interaktivitě a možnosti objevovat nové, byť virtuální, světy), ale mnohem raději u nich nakuji i za oponu, tzn. zajímá mě i jak vznikají, jak fungují, jak se o nich přemýšlí v akademickém prostředí apod. Mimochodem, to byl i jeden z důvodů, proč jsem se pustil společně s Helenou Bendovu z FAMU do přípravy tematického čísla Teorie vědy věnovaného právě průsečíku videoher a vědy.

Ten druhý a mnohem praktičtější důvod byl ten, že během mých studií na FF MUNI kurz „Filozofie ve filmu“ už existoval (vedla ho tehdy dr. Jastrzembská), takže z mého pohledu nebyl důvod to replikovat. Na druhou stranu, je pravda, že nebýt toho kurzu (a dalšího spřízněného kurzu Filozofie ve sci-fi, který vedl prof. Krob), ten můj by pravděpodobně také nikdy nevznikl, takže inspirace tam jednoznačně byla.

V poslední době pozorujeme, že došlo k obrovskému vývoji umělé inteligence. Jak to vnímáte? Neděsí Vás to? Není AI pro lidstvo hrozbou?

Určitě mě to neděsí, ale je třeba říct, že nejsem odborníkem na tuto problematiku a sleduji to zatím jen čistě z laického/uživatelského hlediska jako nový potenciální nástroj.

Čemu konkrétně se ve svém výzkumu věnujete?

Momentálně pracuji na dvou hlavních tématech: tím prvním (v rámci projektu Smysluplný formalismus Anstena Kleva) jsou způsoby, jakým logické systémy pracují s konceptem absurdity. To je koncept, který hraje v mnoha systémech zcela zásadní roli (např. běžně se používá k definování dalších logických konceptů jako negace, důkaz sporem apod.), ale současně je často považován za triviální koncept, o kterém není moc co zajímavého říct. Já bych chtěl ukázat, že je tomu naopak.

Tím druhým tématem (v rámci projektu Logická struktura informačních kanálů Víta Punčocháře) je zkoumání logických systémů, které v sobě zahrnují nejen tvrzení, jak bývá v logice zvykem, ale i otázky. Logika otázek samozřejmě není nijak novým tématem, ale stále je tam mnoho otevřených otázek (no pun intended) a různých přístupů, které ještě čekají na prozkoumání.

Ve Vašem životopise si nelze nevšimnout, že máte blízko k logice...

Ano, ta mě nadchla relativně velmi brzy při studiu filozofie. Když jsem zvažoval, čemu se věnovat v bakalářské práci, rozhodoval jsem se mezi třemi hlavními oblastmi, které mě tehdy nejvíce zaujaly: epistemologie, logika a informatika, resp. umělá inteligence „ze staré školy“ (tedy ta symbolická AI před moderním nástupem strojového učení, velkých jazykových modelů apod.). Díky tomu jsem postupně dospěl k epistemické logice (zejm. díky knize Epistemic Logic for AI and Computer Science od Meyera a van der Hoeka), která v sobě kombinovala všechny tyto tři oblasti dohromady. Takže nakonec jsem nemusel nic vybírat a mohl se věnovat všem třem oblastem současně. :) Konkrétně epistemické logice, tedy logice která se zabývá koncepty jako znalost a přesvědčení, se dnes už sice nevěnuji, ale záliba v logice a zejména v jejich filosofických aspektech zůstala.

Během Vašeho doktorského studia na Masarykově univerzitě jste absolvoval stáž na Eberhard Karls Universität v Tübingenu v Německu a na Pantheon-Sorbonne University v Paříži. Jaké jsou hlavní rozdíly na akademické půdě v Paříži, v Německu a u nás? Doporučil byste zahraniční stáže?

Jednoznačně, často je kolem toho sice hodně administrativy a různých „obíhaček“, ale stojí to za to, alespoň pro mě určitě. Já mívám často tendenci se tak nějak zaseknout ve své komfortní zóně (jak profesní, tak osobní) a pokračovat v ní víceméně jen ze setrvačnosti a bez nějakých dobrých důvodů. Pobyty v zahraničí (nebo třeba jen na jiných pracovištích) mi tyto zaběhlé a často i neuvědomělé vzorce chování vždy dokážou mnohem lépe zviditelnit, a následně i snadněji pozměnit. Jinak co se týče rozdílů v rámci samotných badatelských aktivit, žádné zásadní jsem nepozoroval.

Jaká je práce šéfredaktora časopisu Teorie vědy?

Pokud jde o víceméně každodenní provoz, tak role šéfredaktora není nijak zásadně odlišná od činnosti dalších redaktorů, tedy komunikace s autory, posuzování tematické vhodnosti článků, navrhování vhodných posuzovatelů, hodnocení revidovaných článků atp. Hlavní rozdíl je v tom, že finální rozhodnutí mám vždy já.

Co se týče dlouhodobějšího horizontu, tam jde především o záležitosti týkající se dalšího směřování, rozvoje a propagace časopisu (např. uzavírání nových spoluprací, nedávno např. s portálem Vědavýzkum.cz), včetně rozhodování o implementaci nových technických řešení (např. DOI identifikátory, či online first publikační model), o hlášení do mezinárodních databází časopisů (např. DOAJ, Sherpa Romeo), komunikace s vydavatelem, s tiskárnou a podobně.

  

V souvislosti s Vašimi kreslenými vtipy jste od Filosofického ústavu AV ČR obdržel Cenu za popularizaci. Kde berete pro své vtipy inspiraci?

Všude možně: z dějin filosofie, z populární kultury, z každodenního pozorování dění okolo sebe. Nemá to žádný ucelený postup, prostě někdy to přichází a někdy ne. :) Ty kreslené vtipy sice mají nějakou základní strukturu (obrázek, popisek, dialog/monolog), která se pravidelně opakuje, ale původ i vznik jednotlivých vtipů je často velmi odlišný. Někdy mám vtip hotový na první dobrou za pár minut a už na to prakticky nesáhnu, někdy s k tomu vracím i několik týdnů a postupně to ladím, než jsem s finální verzí spokojený.

Na závěr odlehčeně: Jak trávíte léto?

Válení (ideálně u vody) s nějakou odpočinkovou knížkou (momentálně jsem se konečně pustil do It od Stephena Kinga), výlety se stanem na zádech (ideálně i v kombinaci s nějakou grilovačkou/opékačkou), cyklovýlety do nejbližšího stánku s langoši a samozřejmě také nějaký klidný večer s dobrou videohrou (momentálně např. klasická point’n’click adventura Indiana Jones and the Fate of Atlantis).

Poznámka: Nově vzniklý projekt Filozofické drobky (@filozofickedrobky, https://www.instagram.com/filozofickedrobky/) absolventů Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, který můžete sledovat na Instagramu, se snaží přibližovat filozofii široké veřejnosti například formou rozhovorů s osobnostmi české filozofie a dalšími možnými způsoby, které tento formát dovoluje (recenze odborné literatury, a další). V nejbližší době se můžete těšit například na rozhovor s nakladatelstvím OIKOYMENH, prof. Jaroslavem Peregrinem nebo s doktorkou Číhalovou z FF UPOL. Budeme rádi za podporu jakoukoliv formou.

Rok 2022 ve Filosofickém ústavu AV ČR v základních obrazech a datech. K prolistování i ke stažení.

Výtvarný dokumentární film o společenské odolnosti Propojme se včera režiséra Vladimíra Turnera snoubí taneční performance souboru Tantehorse s přednáškou filozofky Alice Koubové. Zobrazuje hledání odpovědí na krize, možnosti změny a mapování zdrojů. Snímek dokumentuje výsledek projektu uměleckého výzkumu, který vznikl mj. díky programu Odolná společnost pro 21. Století (Strategie AV21) a v rámci práce Národního institutu SYRI. Premiéru bude mít 1. 7. 2023 na 57. ročníku Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary v sekci Imagina.

Film Propojme se včera zachycuje stejnojmené představení, které v sobě snoubí taneční performance souboru Tantehorse s přednáškou filozofky Alice Koubové. Zabývá se krizí, adaptací na ni, transformací vlastního postoje a formami péče, které s takovou změnou souvisejí. Krizi - ať už energetickou, ekonomickou, klimatickou i krizi sociálního smíru, ztrátu jistoty, dezorientaci a další  přibližuje nejen jako ohrožující stav, ale také jako výchozí bod, ve kterém lze při splnění určitých podmínek nalézat energii a zdroj pro vlastní proměnu, která je nutná pro další pokračování.

Publiku snímek představuje koncepty jako homeostáze, liminální stav, hledání opor a zdrojů, adaptace a transformace a zároveň nabízí jejich umělecké pojetí. Krátký výtvarný dokument završuje roční spolupráci Alice Koubové s tanečními choreografkami Miřenkou Čechovou a Markétou Vacovskou, interpretů a interpretek z tanečního souboru Tantehorse a Akademie věd ČR.

Při práci na uměleckém výzkumu sehrávaly důležitou roli také další procesy, říká Alice Koubová: „Prací se prolínala autorská choreografie celého týmu, kolektivní tvorba, etnografie, ochota využívat vlastní zkušenosti, otevřenost pro nepohodu, konfliktní setkání, vyjednávání s lidmi z různých skupin současné společnosti, testování jazykových uchopení světa a prožitek soudržnosti nehomogenní skupiny.“ 

Metodologicky se celý projekt řídil postupy uměleckého výzkumu s metodami sociálních věd a filosofické reflexe. Výsledkem bylo nejdříve site-specific představení pro prostor Knihovny Akademie věd ČR s názvem Propojme se včera a později stejnojmenný krátký výtvarný dokumentární film.

O jeho natáčení říká režisér Vladimír Turner: „Během střihu filmu jsem se díky skvělému textu Alice Koubové sám vyrovnával s pocity vyhoření a bezmocnosti. Ty mě, jakožto umělce pracujícího se socio-politickými tématy, dobíhají v pravidelných cyklech. Sám na sobě jsem tedy pocítil až terapeutický efekt umění, které by v dnešní době mělo být právě prostorem setkávání a sdílení více, než pouhou dekorací.“ Pro Vladimíra Turnera šlo o druhé setkání se záznamem pohybové performance. „Při natáčení filmu Propojme se včera jsem měl narozdíl od filmu Guestlist, kde jsem pracoval s akrobaty, kteří hráli kravaťáky, kteří drancují planetu Zemi, velký luxus v tom, že jsem si pro účely filmu mohl zrežírovat již funkční dramaturgii site-specific performance,” dodává Turner.