Double Contemporary. Workshop k současné estetice a současnému umění

Pořádá Oddělení analytické filosofie FLÚ AV ČR

Více

Program pdf

 

Abstrakty

Interpretovat interpretaci: Ke kritice (nejen výtvarného) umění
Anežka Bartlová (Akademie výtvarných umění, Praha)

Kritiky (nejen výtvarného) umění jsou oblíbeným, přestože relativně složitým, neuchopitelným a flexibilním žánrem. Dosud mu byla věnována pozornostpředevším v různých uměnovědných oborech, zajímala se o něj též filozofie umění a estetika. Většinou se zabývají tím, jak hodnotit umělecká díla, jež jsoujedinečnými artefakty, jak je porovnávat, oceňovat, jednoduše: jak mít pravdu/jistotu, pokud jde o originalitu umění. S tímto přístupem vesměs nemají dějinyumění problém: umělecká díla chápou jako originály zcela automaticky a jako „problém“ vidí spíše jejich souslednost, hledají souvislosti a kontext. Samotná dílapak doplňují do skládanky jménem „kánon“, s tím, že občas přijde kdosi, kdo pečlivě skládanou mozaiku zpřehází, rozšíří ji, obrátí naruby anebo poukáže na jejícelkovou problematičnost. Sebereflexivita však dějinám umění není vlastní, a přestože je kritika výtvarného umění důležitým zdrojem informací i pro ně, sámobor si k reflexi tohoto (literárního) žánru vlastních pramenů zatím cestu moc nehledal. Ve svém příspěvku načrtnu úhel pohledu, který zkoumá možnost čístkritiky (výtvarného) umění jakožto prameny a pokouší se sledovat, jak lze vůbec interpretovat interpretaci.

Witgensteinovská inspirace v teorii estetické zkušenosti Virgila C. Aldriche
Štěpán Kubalík (Filozofická fakulta, Univerzita Karlova v Praze; Filozofická fakulta, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích)

Americký filozof Virgil C. Aldrich (1903-1998) vypracoval v sérii studií a jedné monografii (Filozofie umění, 1963) publikovaných mezi čtyřicátými a osmdesátýmilety dvacátého století teorii estetického prožitku a jazyka umělecké kritiky, která vycházela především z inspiraceWittgensteinovými poznámkami o aspektovémvidění, vidění-jako (tvořícími jedenáctý oddíl jeho Filozofických zkoumání, 1953). Ve svém příspěvku bych chtěl představit vývoj Aldrichových úvah o estetickézkušenosti a soustředit se zejména na jeho interpretaciWittgensteinových poznámek. Pokusím se ukázat, že původní Aldrichův přístup, totiž snaha chápat tzv.vyvstání aspektu (das Aufleuchten eines Aspekts), kterémuWittgenstein věnoval značnou pozornost, přímo jako jakousi protoestetickou zkušenost, je neudržitelnýa že sám Aldrich došel ve svých pozdějších textech k revizi tohoto pojetí. Zároveň budu tvrdit, že aniWittgensteinovy poznámky k fenoménu aspektového vidění(či vnímání obecně) neposkytují oporu tomuto chápání estetické zkušenosti.

Arthur C. Danto a zkušenostní dimenze (definice) umění
Šárka Lojdová (Filozofická fakulta, Univerzita Karlova v Praze)

Od šedesátých let 20. století patří Arthur C. Danto k nejvýraznějším postavám analytické filozofie umění. Jedním z hlavních témat, na něž se Danto odborněsoustředil, pak byla otázka po podstatě umění. Umění podle Dantova názoru představuje sémantický fenomén, a tudíž je pro uchopení umění a jeho definicizásadní významová komponenta či sémantická rovina. Sémantické dimenzi umění se pak Danto věnoval systematicky, pojednává o ní jak v jeho nejzásadnější knizeThe Transfiguration of the Commonplace, tak v pozdějších článcích a knihách jako Po konci umění aThe Abuse of Beauty. V Dantových textech lze však – jakbude cílem mého příspěvku demonstrovat – vysledovat dimenzi, již označuji jako zkušenostní. Pojmem zkušenostní dimenze míním ten rozměr umění, který Danto spojuje s interakcí diváka s uměleckým dílem, a který předpokládá emocionální odezvu na straně vnímatele. Tento rozměr byl podle mého názoru součástí Dantových textů o definování umění vždy, třebaže jej Danto v původní variantě definice umění explicitně nezohlednil (revidovaná definice tento rozměr připouštídle mého lépe, ačkoli ani zde není Dantovo stanovisko zcela jednoznačné). V tomto příspěvku hodlám doložit, že bez zohlednění zkušenostní dimenze postrádá Dantova definice nástroj, jak umělecká díla odlišit od neuměleckých reprezentací, a tudíž, že selhává ve svém hlavním úkolu: definovat.

 

Ozvěny romantismu ve vizuálním umění 2. dekády 21. století
Václav Magid (Fakulta výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně)

Příspěvek bude věnován aluzím na romantismus ve vizuálním umění 2. dekády 21. století. Nejprve si představíme klíčové rysy této tendence, která v opozicik postkonceptuálním a postmoderním východiskům současného umění prosazuje návrat exprese, emocionality a autenticity, přičemž se hlásí k tzv. novéupřímnosti a postironii. Tyto povšechné představy o romantice budeme konfrontovat s texty okruhu Frühromantik a zejména s romantickou koncepcí ironie. Následně se pokusíme zamyslet nad důvody, proč se u mladých umělkyň a umělců těší takové popularitě „romantické“ motivy smutku, melancholie, návratuk přírodě, úpadku, rozkladu, mýtu, pohádky, spirituality a podobně. Pomůže nám přitom porovnání přítomných životních podmínek s dobovou náladou ranémoderny. Na závěr si položíme otázku, nakolik může být koncept romantické ironie inspirativní při hledání odpovědí na řešení dnešních krizí.

 

Adornova estetická syntéza a její sociální význam
Sabrina Muchová (Filozofická fakulta, Univerzita Karlova v Praze)

Otázka vztahu umění a společnosti patří k trvalým problémům, kterými se estetika, včetně té současné, zabývá. Jedním z významných příspěvků k tomuto tématu je Estetická teorieTheodora W. Adorna, o jehož estetickou koncepci narůstá v poslední dekádě především v angloamerické oblasti zájem. Ve svém příspěvku sezaměřím na problematiku Adornova pojetí spojitosti estetického charakteru uměleckých děl a realizace společenské nápravy, a to na základě pojmu estetickésyntézy. Estetická syntéza značí vnitřní akt organizace uměleckých děl. Jedná se podle Adorna o modifikovaný projev téhož principu, který působí i v organizacispolečnosti, avšak s tím kvalitativním rozdílem, že nepodřazuje násilně zvláštní pod obecné. V tom Adorno nachází potenciál pro schopnost uměleckých dělkritizovat stávající společenský systém a poukazovat na možnost jiného typu uspořádání, což je postup, který je komentátory Adornovy estetiky, a potažmo filozofie,oceňován i zatracován. První část příspěvku představí estetickou syntézu coby specifický organizující princip uměleckých děl. Druhá část se zaměří na sociálníimplikace estetické syntézy, a to na její inherentní kritičnost vůči tomu, co Adorno nazývá vládnoucím principem reality, a na její vztah ke smíření, tj. Adornova označení stavu ohleduplnějšího společenského uspořádání. Cílem příspěvku je poukázat na nosnost Adornovy koncepce estetické syntézy i na možné limity tohoto přístupu.


Algoritmy v umení a krivka zunovateľnosti
Magda Stanová (Akademie výtvarných umění, Praha)

Nie je problém vytvoriť niečo, čo bude vyzerať ako umenie; stačí napodobniť už existujúci žáner a štýl. Problém je vytvoriť niečo, čo spustí umelecký zážitok. Zážitky vyvolané umením majú so zážitkami vyvolanými kúzelníckymi trikmi, klebetami, objavmi a vtipmi spoločné to, že sa z veľkej časti zakladajú na dostatočnej mierenovosti. Tvorcovia spúšťačov týchto typov zážitkov preto čelia spoločnému problému: účinnosť ich metód pre vytváranie spúšťačov sa pri opakovaní stráca. Ľudskýmozog totiž vyevolvoval tak, že vie rozpoznať opakujúce sa vzory, šablóny, schémy, algoritmy. Spúšťač vytvorený podľa prekuknutého algoritmu už zážitok nespôsobí. To, čo platí pre variácie vychádzajúce z toho istého postupu, však nemusí platiť pre opakované stretnutie s tým istým spúšťačom. Kým opakovaný vtipnebýva smiešny, dívanie sa na nočnú oblohu, zdá sa, funguje vždy. Ako je to u rôznych umeleckých diel? Počas prezentácie predstavím výskum, ktorý som robila cezleto s kustódkami Moravskej galérie – kustódi sa totiž na rozdiel od väčšiny návštevníkov dívajú na tie isté diela dlho a opakovane. Zaujímalo ma, ako na nichpôsobili jednotlivé diela, keď ich videli prvýkrát, a či sa to postupne menilo s časom.


Co to je etnohistorie umění?
Jakub Stejskal (Filozofická fakulta, Masarykova univerzita, Brno)

Předpona „etno-“ se přidává k metodám studia lidských společenství, které zkoumají jevy a postupy daných společností jejich perspektivou. Tak mámeetnomedicínu, etnobiologii, etnotechnologii, ale také etnomuzikologii či etnoestetiku. Etnohistorie pak je studium dějin společenství tak, jak je samo pojímá či pojímalo. Etnohistorie umění by pak zkoumala vnímání dějin umění těmi, kteří je produkují a recipují. Toto sousloví se však ale v kunsthistorické literatuře neobjevuje. Jedním z možných důvodů je zažitá představa oboru, že historické zkoumání umění vyžaduje časovou distanci, protože, slovy nedávných Dějin dějinumění Christophera Wooda (2019), „historik umění je zapotřebí teprve, když se [monumenty] začnou rozpadat“. Jinými slovy, dějepis umění není zapotřebí tam,kde je umění „živé“ a jeho předepsané produkci a recepci v principu nic nebrání (a studium takové produkce a recepce je pak předmětem etnoestetiky /antropologie umění). Ve svém příspěvku s touto představou polemizuji a poukážu na důležitost zkoumání způsobů, jakým členové určité „kultury“ vztahují umělecké objekty nejen k jejich a svému bezprostřednímu okolí, ale také k jejich minulým instancím. Nebudu přitom vycházet z nějaké obecné definice umění, alespíše z představy zažité v antropologii umění, totiž že vizuální umělecká díla pomáhají reprodukovat sociální řád. Jak tvrdím, taková reprodukce vyžadujeuplatňování určité časové logiky, která sladí vznik uměleckých děl na různých místech a v různých časech s existencí daného sociálního řádu. Podoby citlivosti vůčitakovým časovým logikám by pak měly být předmětem etnohistorie umění.


K mezidruhové komunikaci v současném uměleckém videu
Tereza Špinková (Fakulta sociálních studií, Masarykova univerzita, Brno)

Příspěvek na workshop Double Contemporary –Workshop k současné estetice a současnému umění vychází z doktorského výzkumu na Katedře environmentálníchstudií na FSS MUNI a bude se zaměřovat na analýzu způsobů mezidruhové komunikace mezi lidmi a zvířaty, a to především v současném českém uměleckémvideu. Sledovaní umělci reagují na současnou kritiku antropocentrismu formulovanou teoretiky z různých oborů: filozofie, etiky, vizuálních studií,environmentalistiky, mezidruhové etnografie či animal studies. Příspěvek se bude soustředit na umění posledních 20 let s příklonem k poslednímu desetiletí. Prozúžení tématu bude ze zvířecí říše sledovat především obratlovce. Obecným cílem výzkumu je prozkoumávat, jak umělci využívající médium videa na tuto liniikritiky reagují, které poznatky z jiných oborů aplikují do svých vlastních výzkumů a práce, jaký používají narativ a audiovizuální jazyk a také z jakých vlastníchpohnutek vycházejí.