Doba prolhaná

Dezinformace a falešné zprávy zahlcují svět. Padají i z úst nyní nejmocnějšího muže planety. Co bychom Donaldu Trumpovi (ne)měli věřit? Proč jsou některé VÝROKY NEBEZPEČNÉ? Jak se jim bránit?

Osmadvacetiletý Američan Edgar Maddison Welch doma popadl pušku a vydal se do pizzerie Comet Ping Pong. Podle zpráv, kterým zaručeně věřil, se ve sklepě washingtonské restaurace scházeli pedofilové včetně kandidátky na prezidentku USA Hillary Clinton. Welch vtrhl do pizzerie a namířil zbraň na jednoho ze zaměstnanců, ať jde s pravdou ven. Jenže nebylo co přiznávat: Welch uvěřil dezinformaci, kterou v prezidentské kampani roku 2016 šířily pochybné weby a také protikandidát Donald Trump.

„Pizzagate“ je jedním z nejznámějších případů dezinformace posledních let. Učebnicově dokládá, jak od přeposílání falešných e-mailů a sdílení lživého obsahu může dojít k násilným trestným činům. Nátlak na majitele pizzerie se stupňoval. Od výhrůžek až po samostatnou akci Welche, kterého už nic nemohlo zastavit. Ani opakovaný fakt, že restaurace žádný sklep nemá.

Americká prezidentská kampaň v roce 2016 a ve stejné době referendum o brexitu odšpuntovaly do té doby nevídané dezinformační kampaně. A jak víme, nakonec také úspěšné.

„Vítězství Donalda Trumpa a brexit byly vnímány jako signál, že demokracie je podlamována novými technologiemi: šíření zavádějících zpráv na internetu představovalo viditelný fenomén,“ říká Tomáš Koblížek z Filozofického ústavu Akademie věd ČR.

Podle něj tyto kampaně znovu probudily zájem expertů o dezinformační kampaně. Výzkum ještě zesílil v reakci na dění při pandemii covidu. „Ukázalo se, že jde o otázku veřejného zdraví: šířily se dezinformace o tom, že vakcíny jsou škodlivé. A poté s válkou na Ukrajině se dezinformace projevily jako významné bezpečnostní riziko. Rusko je šiřitelem dezinformací s cílem destabilizovat nepřátelské země,“ komentuje Tomáš Koblížek.

Dodává, že dezinformace se samozřejmě vypouštěly do veřejného prostoru i v minulosti. „Především nacistická a komunistická propaganda byla jedním z výrazných fenoménů 20. století. Dnes je to vše intenzivnější a proměněné díky existenci digitálního světa,“ upozorňuje filozof.

Světová hrozba číslo 1

Světové ekonomické fórum vydává už 20 let zprávu o globálních rizicích. Druhý rok v řadě zmiňuje na prvním místě dezinformace. Až za nimi jsou extrémní výkyvy počasí, ozbrojené konflikty, polarizace společnosti a kybernetická špionáž.

Více než tisíc respondentů z celého světa se shodlo, že nepravdivé zprávy vážně poškozují politickou soutěž v mnoha státech a slouží jako nástroj zahraničních subjektů ovlivňovat voliče – záměrně zasévají pochybnosti mezi veřejnost, falešně informují o dění v konfliktních oblastech či poškozují image výrobků a služeb z jiné země. Tlak se stupňuje s vědomím, že v letech 2024 až 2026 se k volebním urnám chystají tři miliardy lidí. „Snahy o boj proti tomuto riziku narážejí na silného protivníka v podobě umělé inteligence, která zvládá vytvářet a šířit nepravdivý nebo zavádějící obsah ve velkém měřítku,“ uvedla Saadia Zahidi, výkonná ředitelka Světového ekonomického fóra.

„Technologický pokrok zvýšil objem, dosah a účinnost padělaných informací, jejichž toky je obtížnější sledovat. Syntetický obsah bude v příštích dvou letech mnoha způsoby manipulovat s jednotlivci, poškozovat ekonomiku a rozkládat společnost. Zfalšované informace mohou být použity k dosažení různých cílů – od klimatického aktivismu až po eskalaci konfliktů. Rozšíří se nové skupiny trestných činů, jako je deepfake pornografie nebo manipulace s akciovými trhy. Dezinformace budou také stále více personalizované a cílit na specifické skupiny obyvatel,“ uvádí se ve zprávě. V podstatě je jedno, zda jste 55letý manažer z Olomouce nebo 28letá prodavačka v Klatovech, umělá inteligence vám ušije falešnou zprávu na míru, aby si vás manipulátor získal.

Podle Tomáše Koblížka je mýtus, že dezinformace cílí na méně vzdělané publikum. „I vzdělaní lidé často podléhají dezinformacím. Příkladem může být změna klimatu. Lidé, kteří jsou velmi vzdělaní, věří tomu, že nedochází ke klimatické změně, a šíří tento typ zpráv,“ argumentuje. „Důvodem, proč věří dezinformaci, může být, že se tím hlásí do nějakého politického tábora, kde je běžné tomu věřit. Informaci automaticky přijímají, protože odpovídá jejich politickým přesvědčením. A kritické myšlení uplatňují až ve chvíli, kde k nim doputuje informace, která se jim nehodí.“

Klamali jsme děti?

Tvrdili jste někdy dětem, že vánoční dárky nosí Ježíšek? Nedopustili jste se tím také šíření dezinformace? Opakujete falešnou zprávu, sami moc dobře víte, že to není pravda, snažíte se přeci děti oklamat, zmást a vmanipulovat do své hry. Chybí tomu však jedna podstatná náležitost: vaším cílem není dětem uškodit, což je hlavní cíl dezinformací. Mistrem 21. století je v nich Donald Trump. Založil na nich všechny své volební kampaně. Výčet jeho nepravdivých výroků je dlouhý. Namátkou: Barack Obama se nenarodil v USA (bývalý prezident nakonec raději ukázal rodný list). USA jsou nejvíce zdaněná země na světě. Změna klimatu je čínský hoax. Covid zmizí sám. Nebo ho zničí dezinfekce během minuty. FBI je součástí spiknutí Deep State. A loni v září prohlásil, že migranti ve Springfieldu jedí psy a kočky. Tomáš Koblížek si u současného amerického prezidenta všiml ještě jednoho trendu. „Donald Trump nově hlásá nepravdy, kterým očividně nikdo nemůže věřit. Tento typ dezinformací šíří proto, aby demonstroval, že se veřejně nebojí říci cokoli. Někteří lidé pak ocení jeho troufalost.“

Na každém šprochu…

Díky značnému šíření falešných zpráv se v poslední době také rozmohlo ověřování faktů. „Často se říká, že je lékem proti dezinformacím, ale Fact-checking má své slabé stránky. Například pokud vyvrátíte jednu nepravdu, někdo si automaticky domyslí, že všechno, co nebylo vyvráceno, musí být pravdivé. Lidé z toho mohou vyvozovat klamné přesvědčení o dalších nepravdách,“ říká Tomáš Koblížek.

Ani Světové ekonomické fórum si neví s dezinformacemi rady. Podle něj je stále obtížnější zjistit, kam se obrátit pro pravdivé informace. Odborníci opakují, že nejlepší je držet se zavedených zpravodajských zdrojů. Avšak důvěra v média extrémně klesá (i právě díky vlivu dezinformací): důvěřuje jim sotva 40 % respondentů oslovených ve 47 státech. V takové situaci dezinformátoři vědí, že nutně nemusí šířit kompletně falešný obsah, k dosažení úspěchu postačí „nadhodit“ zpochybňující otázky a zmást veřejnost, která nemá, jak se dobrat pravdy.

Postup se manipulátorům hodí třeba ve válečných konfliktech, kde není v silách jednotlivce ověřovat si na vlastní oči skutečnosti z bojiště. Jako příklad může posloužit dezinformační kampaň při masakru v Buči v březnu 2022. Ihned po události začaly ruské úřady a média tvrdit, že mrtvoly na ulicích ukrajinského města jsou živí herci, nic takového se vůbec nestalo a hlavní snahou je jen a pouze očernit Rusko. Když se prokázalo, že o herce nejde, proruská propaganda tvrdila, že civilisty zabili samotní Ukrajinci. Tragédii v Buči nakonec nezávisle na sobě prokázalo několik médií a organizací. Ovšem i přesto ne všichni věří, že ji má na svědomí ruská armáda.

Manipulátoři mohou být spokojeni. Povedlo se jim dostatečně znejistit publikum. „To je častý cíl dezinformačních kampaní: nikoli přímo šířit klam, ale jen vyvolávat nejistotu či nedůvěru. V tomto stavu jsou lidé snadněji manipulovatelní silnými, ráznými vůdci,“ přitakává Koblížek.

Hledá se viník

Terčem dezinformací bývají také přírodní katastrofy a tragédie. Loni v létě jsme u nás byli svědky dezinformace, že povodně na Jesenicku přivolala vláda. „Katastrofy a tragédie přitahují dezinformace, protože vzniká poptávka zjistit příčinu nebo viníka. Dezinformátor této nálady využije a viníka označí,“ přibližuje nekalé praktiky Tomáš Koblížek. Odborníci následně rozlišují mezi dezinformací a misinformací. Misinformaci šíří člověk, který uvěří falešné zprávě a posílá ji dál třeba na sociální síti. Dezinformátor si však moc dobře uvědomuje, že roznáší lež. Málokdy se však k tomu přizná. U Donalda Trumpa se toho zřejmě nedočkáte nikdy, o něco férovější byli britští politici při brexitu. V kampani v roce 2016 opakovala strana usilující o vystoupení z Unie, že se k EU brzy připojí i Turecko a 76 milionů Turků bude mít přístup do Velké Británie. Ani po další dekádě nevypadá vstup Turecka do EU reálně a už vůbec ne v krátkodobém horizontu. I samotní politici nedlouho po britském referendu uznali, že jejich tvrzení z kampaně bylo nepravděpodobné. Avšak strach z masové migrace Turků se jim podařilo vyvolat a získali díky tomu na svou stranu voliče.

Milion falešných videí

Nástup umělé inteligence nám ještě ztíží orientaci ve světě informací. Už nejde jen o důvěru v texty, ale naše mozky budou zkoušet smyšlené obrázky, zvuky, videa a celé webové stránky.

„Bude složité rozpoznat realitu. Lidé si nedokážou představit, že by video mohlo být falešné, ale když se díváte na rozhovor s člověkem a vidíte jen jeho obličej, nemáte šanci rozpoznat, jestli je skutečné, či nikoliv. Rady typu, že respondent mrká, hýbe hlavou, pohybuje rty, nefungují. Počítačovým programům stačí tříminutové video natočené mobilem a jsou schopné vložit vám do úst jakýkoliv text v několika jazycích. Nejnovější software umí simulovat i emoce,“ říká Barbara Zitová, expertka na falešná videa.

Letos se na sociálních sítích objeví minimálně milion falešných videí. „Jen si vezměte, kolik je na sítích virtuálních influencerů. Mnoho uživatelů vůbec netuší, že sledují virtuální postavy, a nikoliv skutečné lidi,“ vykládá Barbara Zitová. Sociální sítě jsou vůbec studnicí, nebo spíše žumpou plnou dezinformací. Anonymita a falešné profily dodávají autorům v online prostoru odvahu a pocit nedostižitelnosti.

„V kyberprostoru lidé říkají a dělají věci, které by v reálném světě nikdy neřekli a neudělali. Cítí se méně zdrženliví, vyjadřují se otevřeněji,“ napsal už před 20 lety ve své práci americký psycholog John Suler. „Tento online disinhibiční efekt má dva směry. Lidé sdílejí velmi osobní věci, odhalují tajné emoce, obavy, přání, projevují neobvyklou laskavost a štědrost. Na druhé straně jsme svědky hrubého vyjadřování, ostré kritiky, hněvu, nenávisti, výhrůžek. Lidé navštěvují temná zákoutí internetu – místa s pornografií, zločinem a násilím, kam by v reálném světě nikdy nešli,“ všiml si.

Dezinformace vs. svoboda slova

Avšak jakmile se objeví názor, že by se měly sociální sítě omezit, hned někdo z druhé strany vykřikne, že je potřeba bránit svobodu slova. Lze najít správnou hranici?

V dnešní rozdrobené společnosti je to zřejmě nemožné. Také zpráva Světového ekonomického fóra přiznává, že v některých státech může být složité vybalancovat mezi postihem dezinformací a ochranou svobody projevu. Zároveň varuje, že represivní vlády zneužijí tento boj k zesílení cenzury a omezení lidských práv.

Obecné rady typu zlepšit kritické myšlení obyvatel, zařadit do škol orientaci v mediálním prostoru jsou na dlouhé lokte. Nebezpečí je aktuální tady a teď.

„Z hlediska filozofie práva platí, že si skutečná dezinformace nezaslouží ochranu svobodou slova. Ta má chránit naše přesvědčení či názory, ale dezinformátor neříká, o čem je ve skutečnosti přesvědčen nebo jaký je jeho názor, nýbrž lže a svá skutečná přesvědčení skrývá. Nechce debatovat, ale manipulovat,“ upozorňuje Tomáš Koblížek.

Podle něj si v českém prostředí zatím nepřipouštíme, že bychom se dezinformací měli bát. „Říkáme si, jestli není součástí demokracie, že někdo šíří klamné zprávy nebo konspirační teorie. Myslím, že důležitým krokem kupředu bude, když právě konspirační teorie a dezinformace začneme brát vážně.“

Autor: Jiří Kratochvíl