Publikace

Kniha nabízí celkovou interpretaci myšlení Waltera Benjamina prostřednictvím výkladu jeho teorie pravdy. Pravda je podle Benjamina ve věcech samých, nikoli v poznání, ve světě však není vyjádřena dokonale, a Benjamin si proto klade otázku, jakými poznávacími a výrazovými prostředky ji lze zpřítomnit. Zpřítomnění pravdy přitom není jen teoretickým problémem, ale také problémem etickým a politickým, ba dokonce eschatologickým: Pravda si žádá své zpřítomnění, svou aktualizaci, a je proto zapotřebí změnit, spasit svět. Rekonstrukce Benjaminovy teorie pravdy tak umožňuje ukázat provázanost teoretických a praktických, materialistických a náboženských momentů Benjaminova myšlení.

OIKOYMENH ve spolupráci s Filosofickým ústavem AV ČR

Východočeská větev a některé související texty

Druhý svazek edice rozsáhlého analistického a kronikářského souboru, označovaného od časů F. Palackého názvem Staré letopisy české, vychází v rámci obnovené řady Fontes rerum Bohemicarum. Obsahuje šest textů, které v různé míře prozrazují sepětí s východočeskými husitskými anály, jejichž původní podoba se nedochovala v úplnosti, nýbrž pouze fragmentárně. Navzdory těmto nepříznivým okolnostem dospěla kritická analýza materiálu k zjištění, že východočeská větev Letopisů vznikla v Hradci Králové jako organické pokračování oblíbeného analistického svodu Chronicon Bohemorum a že její výchozí český text, zahrnující zprávy o událostech 1415/1416–1441, byl postupně prodloužen do roku 1461, eventuálně až k roku 1463. V následujících desetiletích byly východočeské anály začleněny do základní (pražské) větve Letopisů.

V tomto svazku po pečlivém zvážení zveřejňujeme dva základní texty východočeské větve, tj. B (KNM II F 8) a b (NK ČR XIX C 21), dále Chronicon veteris collegiati Pragensis (Universitäts- und Landesbibliothek Darmstadt, sign. Hs 3244), dokládající původní ukončení východočeských análů roku 1441 i jejich obohacení o záznamy a vzpomínky umírněného husity. Další texty, tj. S1 (KNM V E 43), T (NK ČR Osek 95) a C (NK ČR XIX C 19) poskytují důkaz o začlenění východočeských análů do pozdějších historiografických kompilací. Principy, jimiž se vydání řídí, vycházejí z komplexního chápání Letopisů jako jazykové, literární a historické entity. Texty jsou prezentovány v transkribované podobě, jen text T je kvůli své pravopisné zvláštnosti představen též v transliteraci na přiloženém CD. Každý text v edici je pojat jako relativně samostatný, čemuž odpovídá jak historický komentář, tak i forma odkazů na prameny a odbornou literaturu. V souladu s tímto vstřícným uživatelským přístupem byl též koncipován jmenný a místní rejstřík i diferenční slovníček.

Literární reprezentace „zřejmého“ v textech J. A. Komenského

Práce se věnuje pojmu evidence v textech J. A. Komenského. Není však úzce koncipovanou studií k dějinám pojmu, usiluje naopak o představení širokých kulturních podmínek, jež umožnily jeho konjunkturu. Nástup kategorie evidence chápe jako znak kulturní konstelace, v níž se protnuly hluboké gnozeologické transformace se zásadními transformacemi v oblasti literární kultury. Zatímco změny v oblasti gnozeologie odváděly raně novověkou kulturu vědění od principů filosofické spekulace a víry v autority a orientovaly ji důsledněji na principy empirie a autopsie, dalekosáhlá literarizace společnosti a exponenciální nárůst textových praxí, jež vědění zprostředkovávaly, zakládaly jeho široké sdílení bez nutnosti autoptické verifikace sdělovaných obsahů. Vznikla tak v jistém smyslu aporetická situace. Zatímco nové objevy odhalovaly limity vědění tradovaného prostřednictvím textů a sami aktéři varovali před přílišnou důvěrou v poznatky jen zdánlivě legitimizované tiskem, nové vědění bylo opět produkováno právě a především v podobě textů. Autopsie a textualita tu stály jako dva v zásadě protichůdné, přesto však vzájemně úzce spjaté kulturní a noetické principy. Úspěch kategorie evidence byl tak v této konstelaci umožněn především její ambivalentní povahou, díky které dokázala tuto aporii překlenout. Na jedné straně již ze své definice (videre=vidět) odkazovala k vidění jako základnímu gnozeologickému principu poznání, a naplňovala tak požadavek empirie a autopsie. Na straně druhé však zůstávala klasickou rétorickou kategorií, s jejíž pomocí mohl autor vizuální vjem efektivně sugerovat a vytvářet působivou iluzi, jež chybějící evidenci do značné míry nahrazovala. Souzněla tak s oběma klíčovými postuláty a situativně je uspokojovala. Jednotlivé kapitoly, věnované, zdrojům, formám a nástrojům evidence tuto tezi rozvádějí a ukazují, jak s pojmem evidence operoval v daných podmínkách Komenský. Demonstrují, že ji vnímal nejen jako nedílnou součástí své teorie vědění, ale – v duchu paralelismu věcí a slov – také jako textovou praxi, a že ji současně užíval jako jeden z autoreferenčních nástrojů, s jejichž pomocí vymezoval svou pozici v silně diferencovaném a konkurenčním raně novověkém učeneckém prostředí.

Sedmero příspěvků nahlíží na osudy knihtisku v zemích Koruny české od konce 60. let 15. století. Autoři sledují rozdílné využití nového typografického média v komunikaci, církevní správě, liturgickém provozu nebo devoční praxi dominantní utrakvistické i menšinové katolické konfese, s přihlédnutím k polemikám s Jednotou bratrskou a raně reformační publicistikou. Jejich sondy zostřují obraz utrakvismu, který si až do 20. let 16. století udržoval od tištěných novinek jistý odstup, na rozdíl od receptivnějšího prostředí katolické církve.

Předkládaný svazek je věnován vrcholné fázi Nietzschova myšlení zahrnující v prvé řadě knihu Tak pravil Zarathustra. Společným tématem jednotlivých studií je motiv ctnosti, který obvykle stojí ve stínu atraktivnějších témat, jako věčný návrat téhož, smrt boha či vůle k moci. Společnou snahou autorů je poukázat na centrální roli tohoto motivu a interpretovat jej v rámci Zarathustry a okolních textů zachycujících „poledne“ Nietzschova myšlení. Vedle imanentně zarathustrovských studií svazek přináší stati dialogické, v nichž je motiv ctnosti zkoumán v rozhovoru s paletou dalších myslitelů.

Soubor studií českých a slovenských autorů, který zde předkládáme, vznikl na základě příspěvků přednesených na odborném semináři věnovaném myšlení francouzského historika a teoretika umění Henriho Focillona (1881–1943). Seminář se uskutečnil 4. května 2017 na půdě Katedry filozofie Fakulty filozofické Západočeské univerzity v Plzni. Uspořádáním tohoto semináře i publikací tohoto souboru článků chceme upozornit na originalitu v dnešní době spíše pozapomenutého Focillonova myšlení a na podnětnost tohoto myšlení ve vztahu k soudobé estetice a filosofii. Předložený soubor studií, který upozorňuje na některé ze stránek pozoruhodného formálního myšlení a cítění, o němž Focillon v souvislosti s uměním hovoří, doplňujeme překladem pozoruhodného Focillonova pojednání „Chvála ruky“.

Publikace, na níž se podíleli odborníci aktuálně působící v Evropě, Americe i Asii, je rozčleněna do čtyř tematických bloků. První se věnuje Janu Husovi („The Person and Work of Jan Hus“), druhý se zabývá problematikou násilí a inkvizicí („Hussite Revolution and Inquisition“), třetí obsahuje texty o utrakvistické liturgii („Liturgy“) a poslední rozebírá interakci české reformace s reformacemi evropskými („Utraquism and Reformation“). Celkem dvanáct studií reflektuje fenomén české reformace v pozdním středověku a raném novověku, přičemž tak v intencích Collegia Europaea rozvíjí úsilí o internacionalizaci bádání k českým náboženským dějinám a jejich filosofickému, teologickému, církevně-politickému a kulturnímu kontextu.

Činnost korektora kléru, jehož poprvé ustanovil arcibiskup Arnošt z Pardubic (1343–1364), se od jednorázových pověření postupně přeměnila ve stálý úřad trestního soudce nad duchovenstvem, jenž zahrnul některé z pravomocí arcijáhnů. Svébytný úřad zůstal církevně správním specifikem pražské arcidiecéze. Edice zpřístupňuje jediný svazek korektorových akt, který z jeho činnosti dochoval. Ten zahrnuje léta 1407–1410, tedy přibližně druhou polovinu episkopátu arcibiskupa Zbyňka Zajíce z Házmburka (1403–1411). Korektorova akta doplňují trojici řad již z větší části vydaných úředních knih pražského arcibiskupství (Libri confirmationum, Libri erectionum, Acta iudiciaria) a jsou tak významným a jedinečným pramenem pro poznání (nejen) církevních dějin tohoto období.

V kontextu rostoucích společenských nerovností a politické nestability s tím spojené se objevují otázky, zda a do jaké míry jsou za tento vývoj zodpovědné elity. Čtenáři se dostává do rukou sborník vybraných pasáží klasických textů z přelomu 19. a 20. století (Gaetana Moscy, Vilfreda Pareta a Roberta Michelse), příspěvků autorů, kteří na teorii elit navázali (Karla Mannheima, Jamese Burnhama ad.), včetně pokusů o kritiku teorie elit (György Lukács, Thomas Bottomore a jiní). Tato kniha dále mapuje etapu vývoje teorie elit od druhé světové války přibližně do sedmdesátých let 20. století a dává nahlédnout do zkoumání sociálních nerovností a hierarchií. Svým způsobem představuje alternativní přístup či doplněk k marxistické třídní analýze.

Rozsáhlá kniha je opus magnum hlavního představitele současné kritické teorie společnosti Axela Honnetha (1949). Na Goethově univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem je Honneth od roku 2001 ředitelem Institutu pro sociální výzkum, kde původně vznikla kritická teorie Frankfurtské školy. Na stejné univerzitě je od roku 1996 také profesorem sociální filosofie, od roku 2011 působí rovněž na Kolumbijské univerzitě v New Yorku.
Kniha Právo svobody (Das Recht der Freiheit, 2011) především artikuluje teorii uznání z hlediska sociální a morální filosofie, přičemž formuluje sociální základy demokracie. Jürgen Habermas o knize napsal: Honneth činí historický krok zpátky od Marxe k Hegelovi, aby znovu ustavil program "od Hegela k Marxovi".
Přeložil Břetislav Horyna