Svazek přináší pět studií, jednu recenzní studii a recenze vztažené k tematice intelektuálních dějin raného novověku. L. Řezníková (Praha) se věnuje funkci metafor v Komenského historické teorii a naraci. J. Malura (Praha/Ostrava) zkoumá dějepisné reflexe stavovského povstání a české války z hlediska narativního uchopení společenské krize. R. Újlaki (Budapest) rozebírá náboženskou identitu sedmihradských sabatariánů na přelomu 16. a 17. století z hlediska jejich vztahu k Pesachu/Velikonocím. Z. Žalud a M. Králová (Praha) pojednávají o fenoménu "luterských Lurd" v saském Hornhausenu a edičně zpřístupňují dopis lékaře Jana Marka Marci. N. Mout (Leiden) analyzuje vědecké oslavy Komenského v Nizozemí v letech 1892, 1970 a 1992. P. Pavlas (Praha) se ve své recenzní studii věnuje recentnímu bádání o ramismu a kartesianismu, zvláště nové knize Howarda Hotsona. V angličtině. Ke studiím jsou připojeny anglické abstrakty a česká resumé.

Cílem této studie je porozumění básni Podkoní a žák v literárním poli pozdního středověku. Autor proto báseň srovnává s ostatními dialogickými skladbami z konce 14. století, s poezií z doby husitských válek a s básněmi o smrti. Staročeské dialogické básně představuje z pohledu výzkumu středověké literární recepce (rukopisného kontextu a tiskařských publikačních portfolií) a literárněhistorické antropologie, přičemž dochované texty ukazuje v jejich vzájemných vztazích a pravděpodobných dobových funkcích a účincích. Věnuje se také ověřování literárněhistorických výkladů a konceptualizací, jejichž autorky a autoři se v 19. a 20. století snažili zkoumaná díla využít při rýsování obecnějších dějinných řad a vývojových dynamik. Důraz klade rovněž na sledování jevů, jež ve veršovaných dialozích zvýrazňují přesahující tendence přinejmenším mezi 14. a 16. stoletím. Pozornost věnuje nejprve básním tzv. Smilovy školy – autor popisuje zejména náboženské a sebereflexivní těžiště Nové rady a sleduje vztah lyriky a toxicity ve Sváru vody s vínem. Analyzuje také spory duše s tělem a Rozmlouvání člověka se Smrtí. V básních Hádání Prahy s Kutnou Horou a Václav, Havel a Tábor upozorňuje na rysy, jež je spojují se staršími básněmi, ale i na jejich útěšný a k sobě obrácený rozměr. V závěrečném výkladu Podkoního a žáka je toto srovnání využito k zodpovězení otázky funkcí a smyslu této básně. Autor snáší argumenty pro návrh čtení, jež vrací do hospodské hádky hlas, který v básni nezaznívá.

This publication includes an unabridged and annotated translation of two works by Johann Heinrich Lambert (1728–1777) written in the 1760s: Vorläufige Kenntnisse für die, so die Quadratur und Rectification des Circuls suchen and Mémoire sur quelques propriétés remarquables des quantités transcendentes circulaires et logarithmiques. The translations are accompanied by a contextualised study of each of these works and provide an overview of Lambert’s contributions, showing both the background and the influence of his work. In addition, by adopting a biographical approach, it allows readers to better get to know the scientist himself. 

Lambert was a highly relevant scientist and polymath in his time, admired by the likes of Kant, who despite having made a wide variety of contributions to different branches of knowledge, later faded into an undeserved secondary place with respect to other scientists of the eighteenth century. In mathematics, in particular, he is famous for his research on non-Euclidean geometries, although he is likely best known for having been the first who proved the irrationality of pi. In his Mémoire, he conducted one of the first studies on hyperbolic functions, offered a surprisingly rigorous proof of the irrationality of pi, established for the first time the modern distinction between algebraic and transcendental numbers, and based on such distinction, he conjectured the transcendence of pi and therefore the impossibility of squaring the circle.

Sborník Pole plné rozmanitých bylin je věnován životnímu jubileu významné české filosofky a theoložky Lenky Karfíkové. Soubor studií žáků a kolegů jubilantky, které vznikly při této příležitosti, ve svém celku tvoří průřez dějinami evropského myšlení. Jednotlivé příspěvky jsou hloubkovými sondami do myšlení několika velkých postav antické filosofie, patristiky, středověké filosofie a mystiky, renesance, novověku i moderní doby. V šíři jejich témat se odráží bohatost evropské duchovní tradice a myšlenky myslitelů pocházejících z různých epoch se při tom často ukazují jako překvapivě aktuální – ať už se jedná o antické diskuse o Aristotelově pojetí času, úvahy Filóna Alexandrijského o „přesycenosti dobrem“, „feministickou theologii“ církevního otce Klémenta Alexandrijského, vizi pravého lidského štěstí „posledního Římana“ Boëthia, psychologické úvahy o utrpení a soucitu z pera středověkého mystika Bernarda z Clairvaux, paracelsovskou přírodní filosofii, Komenského strukturální ontologii nebo Herderovu epistemologii a teorii jazyka.

Polemická korespondence mezi německým polyhistorem G. W. Leibnizem a anglickým teologem, fyzikem a Newtonovým žákem S. Clarkem, která se rozvinula ve druhém desetiletí 18. století, patří k vůbec nejznámějším a nejvlivnějším korespondenčním výměnám v dějinách evropského myšlení. Korespondence sestává z pěti Leibnizových francouzsky psaných dopisů a právě tolika Clarkových anglicky psaných odpovědí. Jejím ústředním tématem jsou jednak základy Newtonova převratného matematicko-fyzikálního výkladu skutečnosti, jednak důsledky, které takový výklad má na polích matematiky, teorie poznání, teologie a přírodní filosofie. Vliv pozic obou korespondentů sahá až k formulaci Einsteinovy obecné teorie relativity. Její české vydání tak poskytne vítaný a potřebný materiál mj. i teoretikům a historikům přírodní vědy.

Kniha Osoby představuje poslední, třetí díl pomyslné trilogie, spolu s první knihou Účelnost jako filosofický problém a druhou Štěstí a vůle k dobru; obě knihy již dříve vyšly v českém překladu. V první se Spaemann věnoval dějinám a obhajobě teleologického pohledu na přírodu a člověka, ve druhé pak zejména etice, s cílem překonat dichotomii mezi eudaimonismem a deontologismem.  Ve třetí knize, jejíž český překlad právě držíte v rukou, prohlubuje svou ontologii i etiku a přichází s propracovanou antropologií. Její jádro tvoří pozoruhodné promýšlení souvislostí mezi personalitou a přirozeností. V této knize o antropologii, avšak nikoli jen o ní, můžeme detailně sledovat Spaemannův  specifický neoaristotelský přístup kontinentálního typu, v kontrastu k anglosaské lockeovské a humeovské tradici. Spaemann se zároveň snaží překonat tradici kartesiánského dualismu, a tak hledá cestu mezi Scyllou naturalistického monismu a Charybdou spiritualistického dualismu. Výsledkem je jeho teorie osob – nikoli teorie osoby v singuláru. Osoby mohou totiž existovat jen v plurálu. Přesto se Spaemann odmítl přihlásit k personalismu. Osoby však v jeho pojetí nejlépe charakterizuje schopnost učinit nebo přijmout slib a schopnost odpouštět.

Alexander Matoušek (* 1963)

pracuje v Archivu Jana Patočky, jenž je součástí Centra pro teoretická studia, společného pracoviště Univerzity Karlovy a Akademie věd ČR. Věnuje se filosofii, vědě o náboženství a historii umění.

Kniha se zabývá smyslem a dějinami obrazové tradice, tak jak ji uchovává a rozvíjí umění, jehož prostřednictvím ji dokážeme rozpoznávat a přijímat za svou. Zamýšlí se nad smyslem dějepisné a uměnovědné práce.