Proč zastánci idejí nemohou dopustit, aby bytost (ousia) byla podkladem (hypokeimenon)? Aristoteles, Met. VII 6, 1031b 15–18

Plakát ke stažení, anotace

Proč zastánci idejí nemohou dopustit, aby bytost (ousia) byla podkladem (hypokeimenon)?

Aristoteles, Met. VII 6, 1031b 15–18.

Je pak zároveň jasné i to, že budou-li ideje takové, jaké jsou podle tvrzení některých <lidí>, nebude bytost podkladem. Bytostmi totiž nutně budou ideje, avšak ne o podkladu. Byly by totiž díky účasti.

Argument je součástí úvahy o totožnosti či různosti toho, co je o sobě (τὸ καθ' αὑτό), a bytnosti takového jsoucna (τὸ τί ἦν εἶναι). Aristoteles chce ukázat, že obojí musí být jedno a totéž. Ukazuje to především tak, že předvádí neudržitelnost závěrů, k nimž vede opačný předpoklad. První část této demonstrace se koná ve světě idejí, protože platónské ideje jsou sice hypotetický, ale ukázkový případ toho, co je samo o sobě. Ve druhé části vyvozuje Aristoteles závěry, které mají platit i pro vnímatelné jsoucno a bez předpokladu idejí. Uvedený argument patří stále ještě do první části, protože předpokládá existenci idejí, vede však k závěru, který se týká vnímatelného jsoucna.
Proč tedy nemůže být za předpokladu idejí bytost podkladem? Protože by se ideje vypovídaly o něčem jiném, co by jim předcházelo a na čem by jako něco pozdějšího měly účast? Anebo proto, že by musely být přítomny v podkladu, o němž se vypovídají, a v důsledku toho závislé na tom, zda na nich má něco účast? A proč tu Aristoteles vůbec mluví o podkladu, když předmětem úvahy mělo být to, co je o sobě, zatímco podklad je to, o čem se vypovídá jiné?