Nerostu moc?

Program akce

Šesté mezioborové kolokvium naváže na debatu „Hlína a kamení“ z roku 2020. Uskuteční se online (link bude doplněn).

Kontakty
Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.; Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.; Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Východiska
Konec „dlouhého středověku“ či předmoderní doby je obvykle kladen do 18. století, časově se tedy shoduje s obdobím, jež těsně předcházelo takzvanému antropocénu – epoše, v níž se lidská činnost výrazně propisuje do geologické struktury Země. Proto jsou podoby geologické imaginace před antropocénem podstatnou medievistickou otázkou. Přestože většina středověkých kultur byla výrazně antropocentrická, dle J. J. Cohena nebyly nelidské části stvoření vnímány jen jako předměty určené člověku k výkladu a poučení. S ohledem na svou svébytnost, provázanost a samostatnou činnost nezávislou na člověku dokládaly třeba i míru, jíž se božství vymyká lidské imaginaci. Z neuchopitelné masy zemské hmoty si k diskusi vybíráme nerosty. Jejich povaha se zdá být vrcholně „neživá“ a stabilní, až téměř věčná a neměnná. Ve skutečnosti se však mocně hýbou, vznikají, zanikají, působí, konají – představují jinou časovost změny, jinou perspektivu bytí. Známa je středověká obliba lapidární katalogizace mocných úlomků i celých skal a hor, studována jsou exempla o neživých předmětech měnících směr i význam lidských životů, pozorujeme obrazy a sochy, v nichž jsou nerosty organizačním principem i základní výtvarnou složkou. Reflexe cyklické proměny živých těl v prach, kamení a hlínu jsou vlastní jak středověké, tak současné antropologii; Freudova psychoanalytická teorie zakládá na tíhnutí organického k neorganickému pud smrti... Tyto tradice, moderní i středověké, jsou pro připravovanou debatu inspirací.