Vydavatelská činnost

Kniha rozebírá dva české spory o liberalismus, jejichž účastníky byli dva vůdčí čeští intelektuálové a politici T. G. Masaryk a Václav Havel. Ke sporům došlo v různých dobách od sebe na hony vzdálených, takže je otázkou, zda v jednání a myšlení jejich protagonistů lze vůbec najít nějaké kontinuity. Kniha je takovým konceptuálním testem českého demokratického mýtu, který obě tyto postavy „filozofů na trůně“ nahlíží v zákrytu. Čtenář se nejprve dozví, jak Masaryk reformuloval klíčové koncepty české politické emancipace, jak při tom zúčtoval s dobovým liberalismem a požadoval jeho sociální a demokratickou proměnu. Po pádu komunismu se zase tématem Havlova sporu stala omezenost transformačního neoliberalismu, který měl antidemokratické implikace. Ukazuje se nicméně, že se v těchto odlišných sporech dostávala ke slovu liberální tradice, která měla své evropské souřadnice a dávala demokratický smysl české politické emancipaci. Lze se nadít, že tato liberální tradice má svou relevanci i v současnosti, kdy se objevují nová nebezpečí pro demokracii, především vlna antiliberalismu, nacionalismu a konzervatismu, která se kolem zvedá.

Slovník středověké latiny v českých zemích registruje a vykládá slovní zásobu středověké latiny užívané v českých zemích v období od počátků latinského písemnictví na tomto území (asi okolo r. 1000) do r. 1500. Materiál byl excerpován z pramenů různé povahy (diplomatických, úředních, z literatury krásné i odborné apod.) české provenience a podává ucelený obraz o šíři a různorodosti vyjadřovacích prostředků latinského písemnictví českého středověku. Předností našeho slovníku proti obdobným zahraničním dílům je to, že kromě pramenů tištěných byly excerpovány i četné rukopisy a staré tisky z fondů domácích i zahraničních knihoven, čímž se zpřístupňuje velké lexikální bohatství, jež by jinak zůstalo skryto v nevydaných památkách.

Dieter Henrich (1927–2022) war einer der einflussreichsten Philosophen der deutschen Nachkriegszeit. Im Zentrum seines umfangreichen Werks – selbst dort, wo es nicht ausdrücklich verhandelt wird – steht die Theorie des Selbstbewusstseins und der menschlichen Subjektivität.

Henrich hat in mehr als sechzig Jahren in einer Fülle von Texten an den damit verbundenen Fragen gearbeitet. Doch wegen der Komplexität und Vielfalt dieser Arbeiten sowie der Tatsache, dass Henrich kaum je einen Überblick über seine Theorie vorgelegt hat, sind vielen Lesern die Zusammenhänge bisher unklar geblieben. Dazu kommt, dass sich seine Theorie im Laufe der Zeit erheblich gewandelt hat.

Holger Gutschmidts Einführung in Henrichs Selbstbewusstseinstheorie(n) analysiert die Entwicklung von Henrichs Position von den Anfängen an. Sie behandelt wichtige Einflüsse auf Henrichs Lehre und geht auf zentrale Diskussionen seiner Thesen ein. Gutschmidt zeigt darüber hinaus auch die Grenzen und Schwierigkeiten von Henrichs verschiedenen Ansätzen. Trotz mancher Versuche, Henrichs Werk im Zusammenhang darzustellen und zu diskutieren, ist dies bisher nirgendwo so vollständig, konzise und transparent gelungen wie in dieser Einführung. Sie ist auch solchen Lesern zu empfehlen, die, obwohl an den Sachfragen interessiert, mit Henrichs Werk bisher keine große Berührung hatten.

Svazek přináší čtyři studie k intelektuálním dějinám raného novověku a osm recenzí recentní zahraniční i domácí literatury. Ze studií je třeba zmínit zejména inovativní příspěvek Mártona Szentpéteriho (Budapest), který se zabývá vývojem teorie poznání v první polovině 17. století v kontextu filosofického vlivu herbornské tradice a karteziánství na intelektuální produkci sedmihradských vzdělanců. Lucie Storchová (Praha) zkoumá humanistické polemiky a invektivy na pražské univerzitě počátku 17. století. Studie Vojtěcha Hladkého (Praha) se zaměřuje na komparaci astronomického a přírodně filosofického myšlení Francesca Patriziho a Johannese Keplera. Příspěvek Kateřiny Šolcové (Praha) analyzuje diskuse o vakuu v kontextu přírodní filosofie v českých zemích v 17. století.

V angličtině. Ke studiím jsou připojeny anglické abstrakty a česká resumé.

Kantův spis Pozorování citu krásna a vznešena z roku 1764 má v celku jeho díla zvláštní postavení. Jedná se o dílo předznamenávající svým tématem Kritiku soudnosti (1790), přitom patří ještě do Kantova předkritického období. Nadto jde o dílo populární, určené širší veřejnosti. Kant zde předkládá filosofická pozorování a formuluje hypotézy principů působících za jevy, jež pak ověřuje na pozorovaném materiálu. Vlastním tématem díla jsou vyšší či jemnější pocity (prožitky a požitky), jejichž základ Kant spatřuje v kombinaci pocitů krásna a vznešena, pro něž má člověk cit. Kant zároveň zkoumá jejich působení v morálce, u lidí rozdílných temperamentů, ve vztahu mužů a žen a v charakterech národů. V tomto smyslu jde o dílo podnětné nejen pro filosofy.

Kniha je pokusem o syntézu dějin německého myšlení epochy osvícenství, sahající od Ch. Thomasia a G. W. Leibnize až po Schillera či Jeana Paula, jaká v moderní literatuře chybí. Ukazuje konstituci moderní německé filosofie v souvislostech s kulturními a společenskými dějinami 18. století a sepětí osvícenského racionalismu s jejich modernizačními prvky. Osvícenství se v politicky roztříštěném a zaostalém německém prostředí vyvíjelo nikoli odvržením, nýbrž složitou konverzí dosavadní duchovní tradice, a prosazovalo se jako genuinně křesťansko-humanistický projekt navazující na lutherskou reformaci. K jeho zásadním rysům patřilo propojení s tvorbou moderní občanské kultury, s rozvojem knižního trhu, žurnalistiky, světského umění a empirických věd. Úměrně tomu se kniha nevěnuje pouze univerzitní filosofii a teoretickým spisům, nýbrž také prezentaci filosoficky fundovaných postojů v estetice, dějepisectví, kazatelství či v krásné literatuře. Právě v německém osvícenství se zrodila estetika jako samostatná věda a prostřednictvím básnictví a jeho reflexí docházelo k celospolečenskému šíření osvícenských idejí, k utváření čtenářské, kritické a debatující veřejnosti.

V druhé části třetího svazku dějin politického myšlení je podán filosoficko-historický výklad politického myšlení od americké revoluce po 1. světovou válku. Velká pozornost je věnována vzniku moderní republiky s demokratickou reprezentací, zrodu moderních ideologií a jednotlivým myslitelům (Tocqueville, Nietzsche, Weber), kteří byli doceněni až ve 20. století. Samostatné kapitoly jsou věnovány vývoji politického myšlení na přelomu 18. a 19. století v Německu a v 19. století v Rusku a v českých zemích.

Cílem mimořádného čísla Filosofického časopisu s názvem „Světy bez lidí: ‚nelidskost‘ v současné filosofii“ je identifikovat a interpretovat klíčové aspekty pozoruhodného spektra obrazů člověka, jež se v posledních desetiletích vynořily v současné filosofii, umění a mediální kultuře. Jedná se o obrazy, které v kontextu posthumanistického, respektive transhumanistického myšlení rekonfigurují vztah člověka ke světu i k sobě samému v intencích „kosmické“ nepatřičnosti a násilí páchaného samotnou lidskou přítomností, jež je třeba odčinit.

Vychází v angličtině.

Dialektika, počínaje Zénónem – přes Marxe a Hegela – a Slavojem Žižekem konče, má za rámcový cíl uchopit myšlení v jeho utváření a zrodu. Jejími typickými tématy jsou tudíž pohyb a spor. Tím se vymezuje vůči logice, která popisuje neměnné zákony myšlení, a jako taková se orientuje spíš na výsledky myšlení než na myšlení samo. Jejím tématem jsou neměnné pravdy; spor představuje skok do nemyšlení, iracionality. Cílem knihy je přiblížit, co lze dialektikou v tomto smyslu rozumět, a to na pozadí širokého spektra příkladů z odlišných oblastí zkušenosti, od matematiky přes hudbu po literaturu a výtvarné umění.