Publikace

Pansofické pojmy J. A. Komenského a jejich dobové kontexty
Studie Martinu Steinerovi

Nejpozději počátkem šedesátých let 17. století dospěl Komenský ve svých pansofických snahách k myšlence sestavit výkladový slovník, který by přinášel definice všech důležitých pojmů z oblasti vědění. Rukopis, na kterém pracoval patrně v letech 1662 – 1665, nazval Lexicon reale pansophicum (Věcný pansofický slovník). Dosud spíše jen okrajově využitý pramen dává nahlédnout, jak závažným problémem se v kontextu raně novověkých kultur vědění znovu stal vztah věcí a slov, otázky definice pojmů a celá organizace vědění. Studie obsažené v této publikaci představují vybrané pojmy, jež Komenský do svého slovníku zařadil, a z historických, filosofických, filologických a dalších pozic interpretují jejich sémantický obsah, kulturní význam či rozličné diskursy, v nichž byly užívány.

Čyževského text se věnuje Komenského dílu Labyrint světa a ráj srdce. Autor vymezuje témata, která prostupují celým Labyrintem, přičemž pozornost upíná zejména ke čtyřem stěžejním: k tématu duchovní cesty, tématu vypuzené pravdy, nesmyslnosti či absurdnosti lidského světa a tématu Krista a lidské duše. Pozornost věnuje také propojení obou částí Labyrintu, negativní alegorii či podobnosti s díly J. V. Andreae. Text připravila k vydání a doplnila doprovodnou studií Jana Stejskalová.

Evropa pozdní renesance očima moravského kavalíra

Zdeněk Brtnický z Valdštejna (1582–1623), moravský šlechtic předbělohorské doby, je autorem pozoruhodného deníku, ve kterém zachytil mnoho zajímavého o každodenním životě vyšších vrstev v českých zemích v daném období, ale především své zkušenosti a zážitky z kavalírských cest po řadě evropských zemí. Ondřej Podavka využívá tento unikátní pramen k vykreslení života Zdeňka Brtnického. Věnuje se humanistickému vzdělání, jehož se mu dostalo, jeho četbě a intelektuálním a uměleckým zájmům, hudbě a divadlu. Pozornosti se dostává síti kontaktů, jež si moravský šlechtic na svých cestách vybudoval, a jeho luteránskému náboženskému zázemí. Zvláštní místo zaujímá vztah ke Karlu staršímu ze Žerotína, nejvlivnější postavě mezi moravskými nekatolickými šlechtici. Zdeněk Brtnický je představen také jako manžel a správce svých panství vyřizující záležitosti poddaných. Epilog knihy sleduje jeho zapojení do stavovského povstání na Moravě, kdy byl v roce 1619 zvolen jedním ze zemských direktorů a stal se komorníkem krále Fridricha Falckého. Po Bílé hoře za to zaplatil zatčením, propadnutím veškerého majetku a uvězněním na brněnském Špilberku, kde záhy nato zemřel.

První list Petrův četli na přelomu 1. a 2. století maloasijští křesťané, kteří se ve většinové pohanské společnosti cítili jako vyděděnci (a právě tak ho četli a čtou i věřící v jiných těžkých dobách). Autor je nabádá, aby se jako svobodní lidé v Kristu nebáli a ve zkouškách stáli pevně zakotveni ve víře. Podle Kristova příkladu mají i nelehké společenské postavení vnímat jako příležitost ke zvěstování evangelia. List věrně i tvořivě navazuje na prorocké a žalmové tradice Starého zákona, teologii apoštola Pavla i synoptická evangelia.

Komentářovou řadu Český ekumenický komentář k Novému zákonu (ČEK) připravují čeští teologové z různých církví. Komentáře vydává Česká biblická společnost ve spolupráci s Centrem biblických studií. Jednotlivé svazky jsou číslovány podle pořadí knih v Novém zákoně.

Mgr. Jan A. Dus, Th.D. (*1966)
Vědecký pracovník Centra biblických studií AV ČR. Na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze vyučuje novozákonní řečtinu a ranou křesťanskou literaturu. Studoval v Praze a Amsterodamu, zabývá se apokryfní literaturou a spisy apoštolských otců.

Studie českých a polských medievistů zařazené do monografie Středověká univerzitní vzdělanost reprezentují moderní přístupy ke zkoumání pozdně středověkých univerzit. Autoři se v nich věnují jak osudům konkrétních univerzitánů (Jeroným Pražský, Jan z Hradce), tak nejrůznějším způsobům univerzitní výuky (kvestie, kázání, komentáře) včetně představ o šíření vědění z jedné univerzity na druhou (Praha, Krakov, Lipsko) formou tzv. translatio studii.

Kniha představuje Aristotelovo pojetí člověka s důrazem na jeho biologický rámec. Jejím východiskem je Aristotelovo vysvětlení způsobu, jímž anatomie a fyziologie podmiňují způsob života každé živé bytosti. Zvláštnost člověka spočívá v tom, že pouze lidská bytost není předurčena k určitému počtu vymezených úkonů, ale vybavena tělem, které umožňuje téměř neomezený počet činností včetně těch, které se promítají do složitého politického života. Orientace v této mnohosti je možná díky myšlení, které však samo závisí na tělesné stavbě: specifická teplota krve, na ni vázaná činnost srdce a z obojího vyrůstající lidská postava jsou podle Aristotela podmínkami našeho myšlení a zvažování různých budoucích situací. Kromě podrobného výkladu, jenž vede od fyziologie přes vnímání a představování až k rozumu, jemuž má tělesná stavba sloužit, nabízí kniha též srovnání s chápáním lidské přirozenosti u starších myslitelů včetně Platóna. Cílem je ukázat, proč právě u Aristotela přestává být člověk „malým světem" a stává se jedinečnou bytostí, současně zakotvenou v živočišné říši a přerůstající její přirozené meze.

Vztah mezi myšlením a imaginací má zcela zásadní význam pro literaturu i filosofii. Kniha, v níž je konfrontováno středoevropské vnímání reality s myšlením sousedních kultur ovlivněných odlišnou historií.
Nová kniha Jiřího Pechara (1929), estetika, literárního teoretika, filosofa a překladatele vřazuje český pohled na prolínání filosofie a literatury do kontextu světové tvorby a uvažování. Některé Pecharovy úvahy mají své východisko v nazírání na určitá literární díla nebo na určité literární osobnosti, ať je to v souvislosti se středověkým myšlením Dantova Božská komedie, v souvislosti s úsilím o kulturní syntézu Goethe, nebo v souvislosti s nejdramatičtějšími aspekty života jednotlivce i společnosti rozbor románových děl Tolstého a Dostojevského.
Proustovo dílo dalo příležitost rozvinout jeho úvahy o prožitku toho, co se vymyká času, ale zároveň s tím i vazbě na vlastní já. S tématem imaginace souvisí ovšem i pasáž věnovaná Freudově interpretaci snů a vzpomínek z raného dětství, na kterou navazuje i úvaha o roli, jakou v určitých literárních dílech hrálo srovnání života a snu. V souvislosti s křesťanstvím a vírou Pechar vede také úvahy nad některými myšlenkami Jana Patočky. Skutečnost, že se v sledu jednotlivých partií knihy obráží i historie Evropy – se zvláštním zřetelem na historii českou, přemýšlí i nad někdejšími spory o smyslu českých dějin.

Mimořádné číslo Perception in Scholastics and Their Interlocutors přináší osm studií zkoumajících problematiku vnímání a smyslů v dějinách filosofie mezi 11. a 17. stoletím. Pozornost je zaměřena především na scholastické myslitele (od Anselma přes Petra Oliviho a Dunse Scota až po Suáreze), některé starší autory, jejichž myšlení scholastikové rozvíjeli (např. Aristotelés či Alhacen), případně současníky, kteří se scholastiky vcházeli do dialogu (např. Plethón či Valerián Magni).

Soubor předložených studií si klade za cíl zpochybnit učebnicové představy o scholastice jako myšlenkově více či méně homogenní tradici, která je založena na rozvíjení aristotelského dědictví. Byť aristotelismus samozřejmě má mezi scholastiky významné postavení, na autory zkoumaného období mají silný vliv také platónská a augustinovská myšlenková tradice.

V rámci jednotlivých příspěvků (a někdy i v myšlení jednotlivých autorů) je čtenář svědkem prolínání i vzájemného soupeření aristotelských i platónsko-augustinovských východisek a myšlenek. Z typických rysů platónské a augustinovské tradice jsou zmíněny např. důraz na roli pozornosti při vnímání, extramisní chápání zraku, metafyzika světla, teorie iluminace, důraz na perspektivu první osoby a sebe-reflexi. Z témat, která akcentuje spíše aristotelská tradice, je rozebrána ontologie vnímatelného předmětu a jeho kauzalita, role prostředí, či rozdíl mezi tzv. vnitřními smysly a jejich možné klasifikace.

Demokratické společnosti (ať nové či etablované) v současnosti procházejí hlubokou krizí. Je téměř nemožné přehlédnout její symptomy od poklesu volební účasti, vzestupu pravicového populismu a plebiscitarismu, občanské nespokojenosti až po úpadek tradičního stranictví. Původ této krize bývá často spatřován v krizi či rozpadu tradičních reprezentativních institucí. Zatímco někteří z tohoto vývoje usuzují na zánik reprezentativní demokracie a oslavují příchod demokracie post-reprezentativní, významná část současné demokratické teorie se naopak (zdánlivě paradoxně) obrací k reprezentaci jako nástroji demokratizace demokracie. Tento pohyb se může zdát překvapivý nejenom pro faktickou krizi reprezentativních institucí, ale i proto, že řada proudů současné demokratické teorie (participační, deliberativní a radikální teorie demokracie) se formovala jako kritika inherentně nedemokratické a elitářské či oligarchické povahy reprezentativní demokracie a jako snaha o její překonání. Příspěvky shromážděné v tomto svazku se snaží zachytit tento intelektuální pohyb a nabídnout nové promyšlení vztahu demokracie a reprezentace jako nástroje jak pro porozumění krize demokracie, tak pro její léčbu.

Od formy zobrazení k formám života

Má-li věda za cíl poznání a ovládnutí světa, je umění především prostředkem poznání nás samých. Ba co víc, umožňuje nám nahlédnout, že každé poznání je v nějakém ohledu sebepoznání, jak to explicitně hlásá filosofie německého idealismu. V knize je tento reflexivní koncept zkušenosti rozvíjen na cestě od obecných problémů logiky a matematiky po konkrétní problémy hudební zkušenosti. Zvláštní důraz je kladen na povahu emocí spojovaných s hudbou: Je cílem umění emoce vyvolávat, nebo od nich získávat odstup? Jsou afektivní a kognitivní aspekty zkušenosti nezávislé, nebo se vzájemně podmiňují? Jsou emoce spíše intelektuální, či biologické povahy? Vedle Hegela a jeho teze, že je krása smyslovou manifestací pravdy, jsou hlavními filosofickými referencemi knihy Wittgenstein a filosofie klasického pragmatismu.