Život jako příležitost k experimentování

Rozhovor s Michaelem Hauserem z Oddělení současné kontinentální filosofie o jeho cestě k oboru, roli filosofie v 21. století, otázkách svobody i aktuálních pracovních plánech. 

Poznámka: Rozhovor vznikl v rámci projektu Filozofické drobky (@filozofickedrobky) absolventů Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, který můžete sledovat na Instagramu. Jeho cílem je přibližovat filozofii široké veřejnosti například formou rozhovorů s osobnostmi české filozofie a dalšími možnými způsoby, které tento formát dovoluje.

Jak jste se dostal k filozofii? Jaká byla Vaše motivace k jejímu studiu?

Když mi bylo dvanáct, můj děda, vzdělaný husitský farář, mi jednou vyprávěl o Platónových idejích. Oba mí prarodiče mi toho hodně vyprávěli z filosofie, literatury, přírodních věd, Bible... Najednou jsem Platónovy ideje viděl před sebou tak přirozeně jako stromy a vnímal je, jako když dýchám vzduch. Pamatuji si přesně na místo v parku, kde se mi to stalo. Filosofii jsem pak začal studovat ještě ze samizdatového vydání Anzenbachera, které do Trutnova, odkud pocházím, na konci minulého režimu přivezl tajně jeden katolický kněz.

V knihovně u prarodičů jsem našel Kanta, Platóna a další knihy, ale četl jsem tu kousek tam kousek spíš jako navození určité atmosféry než systematické studium. V pubertě pro mne byla hlavní teologie. Dlouho jsem žil s tím, že filosofie je tak snadná a samozřejmá, že je v každém člověku. Časem jsem pochopil, že tak samozřejmá není. Přitahovala mne postava Sokrata. Dostal jsem od něj žahadlo. Živel otázek, které převracejí naše vidění věcí. Něco podobného jsem našel u Milana Machovce, který byl mým hlavním filosofickým učitelem. Naučil mne tomu, že nejde pouze o slova a ideje. Jak říkal, taková filosofie snadno sklouzne k tomu, co dělali němečtí profesoři filosofie, ukájeli se idejemi.

Něco podstatného tomu chybí. Slova a ideje mají smysl tehdy, když se stávají tělem. Když poznáme závažnost určité myšlenky a snažíme se ji uskutečňovat v reálném světě. Takto jsem se později díval na Hegela a Marxe. Myšlenky nejsou jenom myšlenky v našem vědomí či mozku, nýbrž mají nebo mohou mít společenskou existenci. Klasický příklad: myšlenky svobody, rovnosti, práv lidu byly v osvícenských salónech předmětem učených rozprav, ale ony se pak ve francouzské revoluci začaly reálně uskutečňovat. Už to nebyly jenom myšlenky, byla to také společenská skutečnost.

Pro můj další vývoj bylo rozhodující, že jsem objevil Marxe. Chtěl jsem vědět, co si Marx opravdu myslel, když byl u nás po listopadu zavalen hromadou předsudků a měl špatnou pověst. Oči se mi otevřely při četbě Ekonomicko-filozofických rukopisů. Nejvíce mne tehdy zasáhla myšlenka, že naše smysly a vědomí nejsou pouze věcí našeho individua, nýbrž jsou utvářené tisíci předchozími generacemi, miliony hudebníků, malířů, myslitelů. A také mne zaujalo, že podle Marxe je v nich vždy určitá přírodní matérie. Druhou rozhodující knihou byla Adornova a Horkheimerova Dialektika osvícenství, zvláště pasáže o animismu, v němž příroda a věci kolem nás byly vnímané jako kvality, ne jako kvantity, tedy jako určitá plnost imanentní existence.

Neztrácí filozofie ve 21. století na smyslu? Doba se mění raketovým tempem a široká veřejnost na filozofii stále pohlíží spíše kriticky. Jak proti tomu bojovat? Přeci jenom v minulosti stáli filozofové téměř u moci, radili vládcům atp. Souhlasíte se mnou, když řeknu, že je význam filozofie nyní spíše shazován?

Filosofie nemůže nemít smysl, pokud jsou na Zemi lidské bytosti. Základní filosofické otázky se stále znovu vracejí, i když se je současná kultura a mediálně ekonomický systém snaží vytlačit z veřejného prostoru. Zvlášť v období krizí či v době přechodu, jakou je naše století, jsou tyto otázky stále znepokojivější. Příklad: Claire Colebrooková vydává knihy, v nichž se zaměřuje na vyvrácení našeho údajného předsudku, že život má svou vlastní hodnotu. Provokativně tvrdí, že tento předsudek je třeba překonat a přijmout perspektivu lidského vymření. Podle ní není žádný apriorně platný důvod, proč usilovat o udržení lidské formy existence a proč se snažit odvrátit klimatickou změnu. Vyjadřuje hluboce zakoušený pocit mnoha lidí, že lidský život nemá žádný význam. Někteří dokonce zažívají znechucení z celého lidstva. Není to znepokojivá otázka? Pokud tuto perspektivu přijmeme, hroutí se všechny humanistické principy naší civilizace.

Např. idea lidských práv předpokládá, že lidský život má hodnotu sám o sobě. Co je nakonec špatného na tom, že se zbavíme tohoto předsudku a přestaneme respektovat právo na život určité skupiny lidí či určitého národa nebo rasy? Putin na začátku války na Ukrajině prohlásil, že s hodnotou lidského života se to přehání. Nejde jenom o Putina, ale o celkovou tendenci k radikálnímu nihilismu. Popření hodnoty lidského života umožňuje, aby se rozšířila postantropocentrická forma fašismu, která současným nihilistům dá konečně nějaké vzrušení. Na jakém základě však hájit hodnotu lidského života? Popravdě řečeno, v současné filosofii na tuto otázku nenajdete přesvědčivou odpověď, byť Alain Badiou se snaží vypracovat základy, díky nimž o tom můžeme nově uvažovat.

Zajímá mě spojení filozofie a každodenního života, tedy reálné uskutečňování a hledání východisek, které by bylo možné v životě aplikovat. Kde je hledat?

Filozofii jsem vždy chápal tak, že je spojená s každodenním životem a že umožňuje s životem experimentovat. Dělal jsem to takto: procházel jsem třeba Descartem a měl descartovské období. Uvažoval jsem jako on a zkoušel na sobě, zda opravdu tělo a duše (mysl a vůle) jsou od sebe oddělitelné. Pomocí jednoduchého experimentu jsem zjistil, že nejsou. Svou vůlí jsem za nic na světě nedokázal zabránit tomu, abych pocítil ve své mysli alkohol.

Zároveň jsem si uvědomoval, že jindy jsou od sebe oddělené. Descartes mne neuspokojil a podobně jsem začal experimentovat se Spinozou, Feuerbachem, Hegelem, analytickou filosofií, atd. Touto cestou jsem však nakonec dospěl k postmodernímu skepticismu. Každý filosofický systém je v něčem přitažlivý, v něčem děravý, a proč přijmout jeden na úkor ostatních? Proč být platonikem, a ne aristotelikem, proč být analytickým filosofem, a ne hermeneutikem? Díky Adornovi a Machovcovi jsem si uvědomil, že východisko filozofie přesto existuje. To se však nalézá mimo filozofii.

Zformuloval jsem to tak, že východiskem jsou problémy, které – pokud se nějak nepřekonají – povedou k rozpadu a zániku dané formy našeho života. Nazval jsem je kondicionální problémy. Uvědomil jsem si, že takový Platón měl stejné východisko – jeho teorie idejí byla odpovědí na problém krize základů řecké společnosti. Ideje měly dát řecké společnosti nový základ, a tak ji zachránit před zkázou. Dnes máme kolem sebe mnoho kondicionálních problémů: klimatickou krizi, extrémní nerovnosti, rozpad základů liberální demokracie, atd. Hlavní poslání filosofie chápu tak, že filosofie formuluje kondicionální problémy a vytváří myšlenkové, imaginativní a etické předpoklady k jejich překonání: filosofie se tak stává filosofií záchrany před nejhorším.

Jaké ze současných problémů naší společnosti považujete za ty nejvíce relevantní? Napadá mě téma umělé inteligence. Neděsí Vás to?

Umělá inteligence je stále pouze zdokonalený algoritmus, není to inteligence v pravém slova smyslu. Právě filosofové by měli připomínat, co inteligence znamená, a upozorňovat na rozdíly mezi inteligencí a umělou pseudointeligencí. Omezenost umělé inteligence je např. v tom, že není schopná určit, kdy se má odchýlit od určitého pravidla. Jak dokazuje Wittgenstein, nelze vytvořit pravidlo pravidla, neboli pravidlo na uplatňování pravidel v různorodých situacích. Bez odchylek od pravidel není možné mluvit o inteligenci. Hlavní problém však vidím v něčem jiném. V kapitalismu umělá inteligence snižuje náklady práce na intelektuální činnost.

Jsou ohrožení novináři, překladatelé, tlumočníci, a další profese pracující s texty a daty. Po zavedení umělé inteligence v redakcích zůstanou jeden dva lidé z deseti. Zároveň se z textů ztratí svébytné kvalitativní stránky – např. originální způsob vyjadřování. Výsledkem může být levná hyperprodukce textů, jimž bude chybět atmosféra, styl, smysl pro nuance a složitosti tématu. Kdo je bude ochoten číst? Navrhuji, aby se ještě sestrojila umělá inteligence na čtení textů vyprodukovaných umělou inteligencí, abychom je nemuseli číst my.

My pak budeme mít čas věnovat se významově bohatým a podnětným textům, Platónovi, Augustinovi, Spinozovi, Hegelovi, atd., nebo Pindarovi, Dantovi, Shakespearovi a dalším uměleckým dílům. Hlavní je, abychom už předem odmítli sloužit umělé inteligenci. Má to být náš sluha, který nám pomůže rozvíjet vrcholy toho, co lidé vytvořili. Je pravda, že něco takového se v kapitalismu těžko uskutečňuje.

A co otázka svobody? Domníváte se, že je naše svoboda ve své čiré podstatě omezována? Že nejsme schopni realizovat naše touhy a sny zcela svobodně?

Svoboda..., záleží na tom, jaká svoboda. V poslední době došlo k mutaci svobody, kterou němečtí sociologové Carolin Amlingerová a Oliver Nachtwey nazývají libertariánské autoritářství. Má svoboda je nejvyšší autoritou a nikdo ji nemá právo omezovat, byť jsou to opatření proti šíření covidu, které mají ochránit lidské životy. Má svoboda je víc než životy druhých. Svoboda je ukázkovým příkladem toho, jak se otevírá filosofická diskuse o věci, která se týká v zásadě každého. Je svoboda nejvyšší hodnotou? Není vládnoucí liberální pojetí svobody, kdy svoboda rovná se svoboda volby, sama výrazem naší nesvobody? Jsem to já, kdo se rozhoduje? Nebo ve skutečnosti rozhodují obrazy štěstí, které do nás cpou firmy a konzumní ideologie?

Svoboda předpokládá autonomního jedince. Ale kde takový jedinec je? Já jich mnoho neznám. Svoboda je relační pojem: jsem svobodný od něčeho nebo pro něco. O svobodě má smysl mluvit tehdy, když si sem dosadíme něco konkrétního.

Podle mne myšlenkově svobodným člověkem byl Darwin, Marx, Nietzsche, Freud a další, kteří dospěli k určitému poznání a měli odvahu o něm veřejně mluvit, i když museli počítat s nepochopením, předsudky a odsouzením ze strany slušné společnosti. Myšlenková svoboda se měří schopností neřídit se většinovým míněním, nýbrž být veden principem pravdy bez ohledu na to, co si myslí většina ostatních. Většina lidí však veřejně projevuje pouze takové názory, které jsou konformní s názory ostatních. Myslí si třeba svoje, ale jednají konformně. Konformisté nejsou svobodní.

Na čem v současné době ve své odborné činnosti pracujete?

Právě dopisuji knihu o liberální demokracii a její proměně v odlišný systém, pro který zatím není jiné obecně srozumitelné slovo než demokracie populistická. Kniha bude mít nejspíše název Populistická demokracie. Politika v době přechodu. Bude pokračováním knihy Doba přechodu a řekněme dokončením mé celkové koncepce, jak analyzovat současnou dobu v jejích třech základních dimenzích, dimenzi kulturní, ekonomické a politické.

Mohu říct, že jsem až v úžasu, jak se kolem nás stále více projevuje, že jsme v době přechodu, a všude vidíme prohlubující se chaos. Rozhodující je, kdo bude tím, kdo nás z něj začne vyvádět. Budou to konzervativně populistická a postfašistická hnutí nebo hnutí demokratická, socialistická a ekologická?

Na závěr jedna hypotetická otázka: Pokud byste mohl položit Karlu Marxovi jednu otázku, jaká by to byla?

Jsou dnes dvě globální velmoci, Spojené státy a Čína, které zároveň představují nejrozvinutější formu kapitalismu. Podle Vás právě nejrozvinutější země světa mají být místem emancipační revoluce. Mohou ve Spojených státech a Číně nastat emancipační revoluce, které odvrátí hrozící válečný konflikt mezi nimi?