Přicházet věcem na kloub

Rozhovor s logikem Jaroslavem Peregrinem o jeho cestě k filosofii, normativitě a otázkách mimo záběr vědy.

Poznámka: Rozhovor vznikl v rámci projektu Filozofické drobky (@filozofickedrobky, https://www.instagram.com/filozofickedrobky/) absolventů Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, který můžete sledovat na Instagramu. Jeho cílem je přibližovat filozofii široké veřejnosti například formou rozhovorů s osobnostmi české filozofie a dalšími možnými způsoby, které tento formát dovoluje

Jak jste se dostal k filosofii?

Jak jsem se dostal k filosofii už asi nedokážu úplně rekonstruovat. Mám pocit, že šlo prostě o to, že mě tak jako mnoho jiných lidí, bavilo přicházet věcem na kloub, ale mne že zvláště bavilo, tak jako už ne tolik lidí, přicházet na kloub zejména těm věcem, které na první pohled žádný kloub nemají. Ale myslím, že první filosofickou knihou, kterou jsem do hloubky studoval a promýšlel, byly Husserlovy Karteziánské meditace. Z toho, co jsem se do té doby o filosofii útržkovitě dozvěděl (to byla normalizace, takže ne z oficiálních zdrojů; ale krátce předtím, v roce 1968, vyšla spousta zajímavých knih), jsem měl pocit, že Husserl je největším filosofem všech dob; ale jak jsem s ním zápasil, tak se mi nějak nedařilo přijít na to, jak to později formuloval Quine, „podle jakých pravidel se tahle hra hraje“. Mým dalším filosofickým hrdinou byl, myslím, pak už právě Quine, a další knihou, kterou jsem do hloubky studoval a promýšlel, byla jeho Word and Object.

Zaměřujete se zejména na analytickou filosofii. Co vás na ní fascinuje?

Jde o to, co termínem „analytická filosofie“ rozumíme. Já se moc nehlásím k jeho raným vymezením jako „logická analýza jazyka“, kterou lze podle některých jeho radikálních zakladatelů vyřešit (nebo zrušit) veškeré filosofické problémy. Souhlasím s Rortym, že hlavním rozdílem mezi analytickou a kontinentální filosofií je – každopádně dnes – žánr textů, které produkují. Když to hodně zjednodušíme, tak analytičtí filosofové píší články podobné vědeckým, zatímco ti kontinentální spíše něco, co připomíná literární eseje. A já jsem vždy tíhnul k filosofii, která je spojitá (a vzájemně se ovlivňuje) s vědou.

Co současné problémy filosofie? Které z nich považujete za nejvíce relevantní?

Zajímají mě pravidla a normativita. To proto, že se domnívám, že když se na člověka dokážeme podívat jako na „tvora pravidel,“ kterým ve skutečnosti je, lépe pochopíme, jak fungují lidská společenství a co jsme my lidi vlastně zač.

Nabízí se otázka, zda je pro filosofii ve 21. století ještě vůbec prostor?

Přistoupíte-li na to, jak já chápu filosofii, otázka se stane nesmyslnou. Mám pocit, že si klademe spoustu otázek o světě kolem nás, o nás samých, o našem postavení ve světě atd. Na mnoho takových otázek nám už dokáže odpovědět věda, nutně ale ne na všechny. Takže podle mne, dokud tady budou otázky a dokud se všechny nevejdou do nějakých věd, je tu pro filosofii prostor. A mně připadá jasné, že takové otázky tu budou stále a že ne na všechny nám dokáže věda odpovědět.

Máte nějakou vlastní filosofii řekněme na každý den?

No, čím se řídím každý den, tomu bych neříkal filosofie. Ale něčím se určitě řídím. Jedna z nejdůležitějších věcí, kterou si podle mě člověk musí ujasnit, je to, co vlastně opravdu chce a co mu opravdu dělá radost. Zdá se mi, že spousta lidí je nešťastná, že se honí za věcmi, které jim ve skutečnosti nejsou k ničemu, a které je, když jich dosáhnou, nebo když je získají, pak ani netěší. Tohle není propagace nějakého asketismu (neříkám, že člověk má své potřeby minimalizovat), jde jenom o to, aby si člověk srovnal v hlavě, o co mu doopravdy jde a aby se netrápil tím, že mu uniká něco, co vlastně nejen nepotřebuje, ale ani nechce. Zdá se mi, že pokud tohle uděláme, můžeme zjistit, že to, co potřebujeme ke štěstí, máme na dosah ruky.