Anotace
Jednou z funkcí, které může plnit literární (a obecně jakékoli umělecké) dílo, je vystavovat náš pojmový aparát, schémata imaginace a interpretační návyky zatěžkávacím zkouškám. Účinek díla s takovou funkcí lze obecně popsat takto: místo aby jen spouštělo naše kognitivní mechanismy a poskytlo jim příležitost k uplatnění, zasahuje do jejich chodu, brání jim, aby se rozeběhly navyklým způsobem, případně přepíná jejich možnosti, a tak odkrývá jejich meze. Je zřejmé, že tento popis lze právě tak vztáhnout k tomu, co příležitostně zakoušíme nad filosofickými texty. To, co je v prvním případě součástí komplexní literární funkce, k níž směřuje konstrukce díla, je ve druhém případě výsledkem (nebo průvodním jevem) pohybu filosofického myšlení. V obou případech může interpret zakoušet tento účinek jako silný (a současně krajně zneklidňující) estetický zážitek.
Zaměřím se na tři filosofické a dva literární příklady tohoto druhu:
(1) Hegel popisuje ve Fenomenologii ducha v dynamických (a „fyzicky" mimořádně účinných) metaforách pohyb, jímž prochází myšlení, které se pokouší artikulovat spekulativní obsah v tradiční subjekt-predikátové struktuře (založené na fixním substančně-atributivním schématu).
(2) Stejně dramatický účinek mají externalistické myšlenkové experimenty (H. Putnam, T. Burge aj.), které rozkládají naše intuice o povaze myšlenkových aktů a napadají „přirozený" předpoklad, že tyto akty jsou situovány v naší mysli.
(3) Griceovská sémantika proslulá svými regresy vede k závěru, že jakýkoli akt „mínění něčeho něčím" expanduje (ve své intencionální struktuře) do nekonečna: je to radikální výzva našim intuicím o povaze komunikativních aktů.
(4) Vypravěč v Beckettově Nepojmenovatelném popisuje svou mysl jako prostor pro intervence jiných (výkonnějších a průbojnějších) myslí: i tuto myšlenku ale připisuje svým „protivníkům", totéž platí pro právě vyslovenou hypotézu atd. – vlastní vypravěčův subjekt se tak propadá v nekonečném regresu. Ke slovu zde přichází jak externalistické zpochybnění interní povahy našich myšlenkových aktů (srov. 2), tak griceovské regresy zasahující jakýkoli pokus vymezit pozici, v níž „něco něčím míníme" (srov. 3). Rozklad referenční funkce zájmena první osoby, který je s tím spojen, právě tak jako další příklady beckettovské destrukce věty, jsou literární analogií Hegelova přehodnocení tradiční větné formy (srov. 1). Další příspěvek do této konfrontace nachází autor v Borgesově Pierru Menardovi.
