Podle mého mínění není žádné království, ve kterém by v naší době došlo k tolika změnám, tolika válkám, porážkám i zázrakům, kolik nám jich ukázaly Čechy, napsal v roce 1458 Enea Silvio Piccolomini. Zpětný pohled nicméně ukazuje, že leccos zůstalo nezměněno, a to i ve sféře konstrukcí smyslu, ať už individuálních, či kolektivních. V mnoha oblastech a ohledech se potvrzuje teze o revoluční vlně, tedy vzedmutý radikalismus raných dvacátých let následovaný návratem k normálu a pozvolným vyprcháváním radikálnějších přístupů po kompaktátech. Z hlediska proměny kulturního kódu jsou zajímavé zejména ty případy, kdy se nově nastolené normy udržely v platnosti až do 16. století. Znamená to, že změny v strukturách církve a společnosti dokázaly ovlivnit myšlení generací vychovaných již v porevolučních dobách...

Svébytnou interpretací základních křesťanských norem se husité odlišili od zbytku západního křesťanstva. Ačkoli Evropa reagovala na české kacířství z drtivé většiny odmítavě, historikům se husitství jeví jako součást širokého proudu reformních snah na přelomu středověku a novověku. Tucet badatelů z řad historiků, jazykovědců, teologů, historiků umění a muzikologů si položilo otázku, jak změny ve strukturách církve a společnosti v husitském období ovlivnily kulturní praxi, myšlení a rozumění světu. Název knihy vyjadřuje přesvědčení, že vzhledem k revizi systému hodnot a novým společenským konfiguracím byla snaha husitů o náboženskou reformu zároveň pokusem o přeskupení čili re-formaci kulturních obsahů a důrazů.

Co je to performativní filosofie a jakými tématy se zabývá? Jak souvisí filosofické myšlení s divadelní tvorbou? Filosofka Alice Koubová na tyto otázky odpovídá prostřednictvím různých filosofických přístupů – fenomenologie expresivity, filosofie hry, poststrukturalismu, estetiky performativity, performativní filosofie, které nabízejí pokaždé jiný důvod, proč bychom měli divadlo a performanci chápat jako klíčový fenomén umožňující „myslet člověka a svět“. Tyto přístupy ukazují člověka jako bytost, která si uvědomuje svou viditelnost pro druhé (diváky), která je schopna hry a tvořivého odstupu od sebe, vytváří svou identitu skrze citace a napodobování, tvoří smysl v rámci tělesné interakce s druhými a přitom dbá na autorství své vlastní existence. Performativní filosofie však není charakteristická pouze zaměřením na určitá témata, ale i specifickým stylem myšlení. Autorka tento styl nazývá myšlením z druhého místa a detailně popisuje jeho význam jak pro filosofii, tak pro umění a umělecký výzkum.

Jan Hus was a late medieval Czech university master and popular preacher who was condemned at the Council of Constance and burned at the stake as a heretic in 1415. Thanks to his contemporary influence and his posthumous fame in the Hussite movement and beyond, Hus has become one of the best known figures of the Czech past and one of the most prominent reformers of medieval Europe as a whole. This definitive biography now available in English opposes the view of Hus that saw his importance primarily as a martyr, subsequently invoked by a variety of religious, national, and political groups eager to appropriate his legacy. Looking for Hus’s significance in his own time, this treatment tells a story of a late medieval intellectual who—through his dedicated pursuit of what he understood as his mission—generated conflict and eventually brought execution upon himself. By investigating the life and death of Jan Hus, one learns not only about the man, but about the church, state, and society in late medieval Europe. The story told in this book is original in structure and purpose. Each chapter takes a major event in Hus’s life as a starting point for a broader discussion of crucial problems connected to his career and the controversies he generated. How did these specific events contribute to Hus’s own convictions? By suggesting parallels to and departures from other late medieval figures and events in Europe, the book liberates Hus from a narrow and nationalist Czech historiography and places him squarely in a broader European context, showing a significance that transcended Czech borders. From a number of different vantage points, it raises a central question critical to understanding the later Middle Ages: why was a sincere ecclesiastical reformer condemned by a church council committed to reform itself?

Hans Jonas (1903–1993), německý židovský filosof, patří k nejvýznamnějším myslitelům dvacátého století. Byl žákem R. Bultmanna a M. Heideggera, studoval filosofii, teologii a dějiny umění. V roce 1933 emigroval, za druhé světové války se účastnil bojů v židovské brigádě britských sil, v roce 1948 v Izraeli ve válce za nezávislost. Později přednášel na univerzitách v Kanadě a v USA. Jeho nejvýznamnější dílo Das Prinzip Verantwortung (1979) vyšlo nejdříve v němčině, avšak zahrnuje i některé texty, jež Jonas publikoval už dříve v USA. Jonasovy rané práce byly věnovány rozborům gnostického dualismu, který se stavěl nepřátelsky k hmotnému světu přírody. Ve čtyřicátých letech začíná Jonas promýšlet filosofické problémy moderní vědy, zvláště biologie, a postupně se dostává ke kritice současného zaměření technického rozvoje ohrožujícího přírodu i člověka. Člověk je podle Jonase součástí přírody, zároveň má však jako „obraz Boží“ svobodu – a tím i odpovědnost.

Autor první kapitoly této knihy D. Böhler Jonase osobně znal. V roce 1998 založil v Berlíně Centrum Hanse Jonase a v roce 2005 inicioval vydávání kritické edice jeho díla. Tato kniha kolektivu autorů vyzdvihuje aspekty Jonasova myšlení, které ani v dnešní době neztrácejí svou aktuálnost. Je určena širšímu okruhu čtenářů se zájmem o filosofii a etiku, kteří se chtějí zamýšlet nad stavem současné civilizace a nad důsledky rozvoje vědy a techniky pro společnost.

Soutok Vltavy a Berounky na jižním okraji Prahy představuje dávnou křižovatku cest i výrazné ohnisko české mentální topografie. Stejně tak pražské jihozápadní předpolí od Lahovic a Zbraslavi až po Černošice a Kazín je svéráznou říční krajinou, která se během tisíciletí a staletí proměnila ve zcela specifický kulturně-historický areál. V roce 2015 vznikl z iniciativy hl. m. Prahy a sousedních obcí Projekt Soutok, koordinovaný pražským Institutem plánování a rozvoje, jehož cílem je založení Příměstského parku Soutok. Kniha Fenomén soutoku je pokusem o souhrnný pohled na tuto dosud spíše opomíjenou oblast, a to z perspektivy geologické, přírodovědné, urbánně-krajinné a kulturně-historické. Autorský tým Bolina, Cílek, Hlaváček, Klimek, Meduna, Sádlo, Schmelzová, Špoula se v ní zabývá krajinnou ekologií, geologií, profánní i sakrální historií, cestní sítí a literární reflexí krajiny. Krajina soutoku totiž není jen pozoruhodnou lokalitou, nýbrž především příběhem, který chce být vyprávěn, jinak se stane nesrozumitelným.

Performativita bohemikální literatury 14. století pohledem divadelní vědy

Literatura, která vznikala v českých zemích ve vrcholném středověku, se ke svým příjemcům nedostávala vždy jen ve formě zapsaného textu. Právě naopak – často byla nejrůznějším způsobem předváděna či performována: polohlasnou či hlasitou četbou pro větší či menší okruh diváků a posluchačů, zpěvem, představeními více nebo méně divadelního charakteru, někdy dokonce „soukromou“ performancí bez zjevného cílového publika. Nejrůznější způsoby „živé“ prezentace středověké literatury jsou v knize přiblíženy na příkladu bohemikálních mariánských planktů. Tento žánr popisuje Kristovu vykupitelskou smrt na kříži dojemným a zároveň provokativním způsobem: očima jeho vlastní matky, Panny Marie.