archiv publikací

Co je to performativní filosofie a jakými tématy se zabývá? Jak souvisí filosofické myšlení s divadelní tvorbou? Filosofka Alice Koubová na tyto otázky odpovídá prostřednictvím různých filosofických přístupů – fenomenologie expresivity, filosofie hry, poststrukturalismu, estetiky performativity, performativní filosofie, které nabízejí pokaždé jiný důvod, proč bychom měli divadlo a performanci chápat jako klíčový fenomén umožňující „myslet člověka a svět“. Tyto přístupy ukazují člověka jako bytost, která si uvědomuje svou viditelnost pro druhé (diváky), která je schopna hry a tvořivého odstupu od sebe, vytváří svou identitu skrze citace a napodobování, tvoří smysl v rámci tělesné interakce s druhými a přitom dbá na autorství své vlastní existence. Performativní filosofie však není charakteristická pouze zaměřením na určitá témata, ale i specifickým stylem myšlení. Autorka tento styl nazývá myšlením z druhého místa a detailně popisuje jeho význam jak pro filosofii, tak pro umění a umělecký výzkum.

Jan Hus was a late medieval Czech university master and popular preacher who was condemned at the Council of Constance and burned at the stake as a heretic in 1415. Thanks to his contemporary influence and his posthumous fame in the Hussite movement and beyond, Hus has become one of the best known figures of the Czech past and one of the most prominent reformers of medieval Europe as a whole. This definitive biography now available in English opposes the view of Hus that saw his importance primarily as a martyr, subsequently invoked by a variety of religious, national, and political groups eager to appropriate his legacy. Looking for Hus’s significance in his own time, this treatment tells a story of a late medieval intellectual who—through his dedicated pursuit of what he understood as his mission—generated conflict and eventually brought execution upon himself. By investigating the life and death of Jan Hus, one learns not only about the man, but about the church, state, and society in late medieval Europe. The story told in this book is original in structure and purpose. Each chapter takes a major event in Hus’s life as a starting point for a broader discussion of crucial problems connected to his career and the controversies he generated. How did these specific events contribute to Hus’s own convictions? By suggesting parallels to and departures from other late medieval figures and events in Europe, the book liberates Hus from a narrow and nationalist Czech historiography and places him squarely in a broader European context, showing a significance that transcended Czech borders. From a number of different vantage points, it raises a central question critical to understanding the later Middle Ages: why was a sincere ecclesiastical reformer condemned by a church council committed to reform itself?

Hans Jonas (1903–1993), německý židovský filosof, patří k nejvýznamnějším myslitelům dvacátého století. Byl žákem R. Bultmanna a M. Heideggera, studoval filosofii, teologii a dějiny umění. V roce 1933 emigroval, za druhé světové války se účastnil bojů v židovské brigádě britských sil, v roce 1948 v Izraeli ve válce za nezávislost. Později přednášel na univerzitách v Kanadě a v USA. Jeho nejvýznamnější dílo Das Prinzip Verantwortung (1979) vyšlo nejdříve v němčině, avšak zahrnuje i některé texty, jež Jonas publikoval už dříve v USA. Jonasovy rané práce byly věnovány rozborům gnostického dualismu, který se stavěl nepřátelsky k hmotnému světu přírody. Ve čtyřicátých letech začíná Jonas promýšlet filosofické problémy moderní vědy, zvláště biologie, a postupně se dostává ke kritice současného zaměření technického rozvoje ohrožujícího přírodu i člověka. Člověk je podle Jonase součástí přírody, zároveň má však jako „obraz Boží“ svobodu – a tím i odpovědnost.

Autor první kapitoly této knihy D. Böhler Jonase osobně znal. V roce 1998 založil v Berlíně Centrum Hanse Jonase a v roce 2005 inicioval vydávání kritické edice jeho díla. Tato kniha kolektivu autorů vyzdvihuje aspekty Jonasova myšlení, které ani v dnešní době neztrácejí svou aktuálnost. Je určena širšímu okruhu čtenářů se zájmem o filosofii a etiku, kteří se chtějí zamýšlet nad stavem současné civilizace a nad důsledky rozvoje vědy a techniky pro společnost.

Soutok Vltavy a Berounky na jižním okraji Prahy představuje dávnou křižovatku cest i výrazné ohnisko české mentální topografie. Stejně tak pražské jihozápadní předpolí od Lahovic a Zbraslavi až po Černošice a Kazín je svéráznou říční krajinou, která se během tisíciletí a staletí proměnila ve zcela specifický kulturně-historický areál. V roce 2015 vznikl z iniciativy hl. m. Prahy a sousedních obcí Projekt Soutok, koordinovaný pražským Institutem plánování a rozvoje, jehož cílem je založení Příměstského parku Soutok. Kniha Fenomén soutoku je pokusem o souhrnný pohled na tuto dosud spíše opomíjenou oblast, a to z perspektivy geologické, přírodovědné, urbánně-krajinné a kulturně-historické. Autorský tým Bolina, Cílek, Hlaváček, Klimek, Meduna, Sádlo, Schmelzová, Špoula se v ní zabývá krajinnou ekologií, geologií, profánní i sakrální historií, cestní sítí a literární reflexí krajiny. Krajina soutoku totiž není jen pozoruhodnou lokalitou, nýbrž především příběhem, který chce být vyprávěn, jinak se stane nesrozumitelným.

Performativita bohemikální literatury 14. století pohledem divadelní vědy

Literatura, která vznikala v českých zemích ve vrcholném středověku, se ke svým příjemcům nedostávala vždy jen ve formě zapsaného textu. Právě naopak – často byla nejrůznějším způsobem předváděna či performována: polohlasnou či hlasitou četbou pro větší či menší okruh diváků a posluchačů, zpěvem, představeními více nebo méně divadelního charakteru, někdy dokonce „soukromou“ performancí bez zjevného cílového publika. Nejrůznější způsoby „živé“ prezentace středověké literatury jsou v knize přiblíženy na příkladu bohemikálních mariánských planktů. Tento žánr popisuje Kristovu vykupitelskou smrt na kříži dojemným a zároveň provokativním způsobem: očima jeho vlastní matky, Panny Marie.

Filosofie a logika hypotetických vět

Jaké jsou základní principy správného logického usuzování? Ve snaze odpovědět na tuto otázku vykrystalizoval v průběhu devatenáctého století systém, který je dnes znám jako klasická logika. Ta se postupně stala obsahem základních kurzů logiky na humanitních i technických oborech po celém světě.

Úspěch klasické logiky má dobré důvody: eleganci, jednoduchost a vyváženost základních principů, expresivní sílu a schopnost integrovat v sobě starší teorie spojené s aristotelskou i stoickou tradicí. Klasická logika se skvěle osvědčila jako logika jazyka matematiky. Jestliže ji však aplikujeme na běžný jazyk, vynořuje se řada problémů, jež se týkají zejména hypotetických vět a jejich role v běžném usuzování. A právě na paradoxní aspekty klasické logiky související s hypotetickými větami se zaměřuje tato kniha. Autor v ní představuje nevlivnější argumenty na obhajobu klasické logiky, ale i nejvýznamnější teorie, jejichž cílem je klasickou logiku revidovat. V závěrečné části rozpracovává svůj originální přístup k uvedeným paradoxům. Hlavním záměrem knihy je ilustrovat postupy a metody moderní filosofické logiky s důrazem na její vztah k přirozenému jazyku a běžnému usuzování.

Biblické citace v českých spisech Jana Amose Komenského

Vztah k Bibli je naprosto zásadní součástí Komenského myšlení. Každé jeho dílo vzniklo za zvláštních podmínek a pro zvláštní cíle: proto i ve struktuře citovaných biblických knih je v každém z textů něco výjimečného, co se v jiných neobjevuje. Díky zdánlivě suchým statistickým hodnotám lze tyto zvláštnosti nacházet a vlastně oživovat mnohdy emocionální chvíle, kdy Bible byla pro Komenského jedinou odpovědí na trýznivé otázky o minulosti i budoucnosti.

Bible je jedním z klíčů k pochopení myšlení Jana Amose Komenského – stojí jako základ jeho teologického uvažování, vědecké a pedagogické práce, je kostrou jeho pansofie. Tvoří také podstatu Komenského iracionality, kontroverzně se projevující ve vztahu k chiliasmu a dobovým proroctvím. Byla pro něj i důvěrně osobním sdělením, jak dokazují mnohá místa v rukopisných Clamores Eliae ze závěru života. Publikace je prvým rozsáhlým pokusem o uplatnění principů digital humanities při interpretaci Komenského citování Bible. Autor sestavil soupis všech citací ve většině českých spisů, převedl je do podoby databáze, aby pak mohl sestavovat vizualizované modely těchto spisů a předvést, jak se v průběhu života vztah Komenského k Bibli vyvíjel. Kniha je rozdělena do tří částí: prvá se autor nad místem Komenského v dobové biblistice, nad jeho chápáním Božích tajemství, chiliasmem a způsobem uplatňování biblického stylu ve vlastní tvorbě. Ve druhé části je v pěti chronologicky pojatých oddílech uveden přehled citovaných biblických knih v jednotlivých obdobích a spisech; každý takový model citace doprovází vizualizace a komentář s ohledem na zvláštnosti, které jej charakterizují a odlišují. Třetí části knihy se zaměřuje na vybrané biblické knihy a jejich užití Komenským, a to na evangelia, epištoly, Píseň písní, Žalmy, prorocké knihy a apokryfy.

Karl Korsch (1886–1961) patřil k jedněm z nejvýznamnějších radikálně levicových myslitelů první poloviny 20. století. Často bývá spolu s Györgyem Lukácsem a Antoniem Gramscim považován za zakladatele tzv. západního marxismu. Nicméně jeho význam zdaleka přesahuje jakékoliv zaškatulkování do konkrétního marxistického proudu. Celou jeho intelektuální dráhu protíná snaha o soustavné promýšlení a rovněž kritiku předpokladů a hranic marxismu. Nečiní tak ovšem nikdy z vnějšího, nezaujatého stanoviska, ale vždy z perspektivy „krizí“ marxismu samého, tj. z hlediska událostí, které přinášely nové emancipační výzvy a vytvářely nová revoluční hnutí. Tento přístup zdobí i Korschův nejvýznamnější spis Marxismus a filosofie (1923), jímž vstoupil do debat o dalším směřování marxistické filosofie, které vyvolala jak Říjnová revoluce v Rusku, tak i následující revoluční události v Německu. V českém výboru čtenář nalezne kromě tohoto slavného textu i Korschovu odpověď kritikům („Současný stav problému Marxismu a filosofie“, 1930) a tři kratší statě z raných dvacátých let 20. století, jejichž společným jmenovatelem je otázka nové koncepce materialistické dialektiky a materialistického pojetí dějin.

Kniha se zaměřuje na diskurs o demokracii ve 20. století, především se věnuje ideji strukturální demokracie z hlediska politické filosofie. Jejím stěžejním motivem je komparace dvou soustav: politické koncepce T. G. Masaryka a sociální a politické koncepce zakladatele české funkcionalistické strukturální filosofie Josefa Ludvíka Fischera. Tato komparace je vysvětlována v souvislostech českých a světových filosofických a politických koncepcí, literární kritiky a literatury.

Miroslav Pauza je vědeckým pracovníkem Filosofického ústavu Akademie věd ČR. Dlouhodobě se zaměřuje na téma knihy a patří k jeho největším znalcům. Kniha je jeho opus magnum.

Dílo, koncipované Hegelem jako úvod do systému a současně jako filosofické ospravedlnění systému, přerostlo v neopakovatelný výklad systému samého. Ovlivnilo evropské duchovní dějiny a filosofické poznání v řadě jeho oblastí. Překlad, mající počáteční východisko v překladu Jana Patočky, se opírá o akademické vydání a přejímá z něho rozsáhlé poznámky, které odkazují na filosofický, vědecký a literární kontext Hegelových myšlenek a přinášejí také odkazy na věcně související místa v textu. Vznikl ve snaze dostát současným nárokům na vydávání klasických děl a pokročilejšímu stavu bádání.

"Tento svazek je podáním vznikajícího vědění. Fenomenologie ducha má nahradit psychologické výklady, případně též abstraktní vysvětlení týkající se zdůvodnění vědění. Pohlíží na přípravu k vědě z hlediska, díky němuž je novou, zajímavou a první vědou filosofie. Zahrnuje různé podoby ducha jako zastávky na cestě, kterou se duch stává čistým věděním čili absolutním duchem. V hlavních oddílech této vědy, které se opět dělí na další, bude tudíž zkoumáno vědomí, sebevědomí, pozorující a jednající rozum a duch sám jako mravní duch, duch vzdělání a morální duch a konečně jako náboženský duch ve svých rozdílných formách. Bohatství jevů ducha, jež se na první pohled předkládá jako chaos, je uvedeno do vědeckého uspořádání, které je podáním jevů ducha podle jejich nutnosti, v níž se ty nedokonalé rozkládají a přecházejí ve vyšší, které jsou jejich nejbližší pravdou. Poslední pravdu nacházejí jevy ducha nejprve v náboženství a poté ve vědě jako výsledku toho celého."

(úryvek z ohlášení Fenomenologie ducha, jehož autorem je pravděpodobně Hegel)