Anotace
Podle vlivné („ufňukané“) interpretace české minulosti i současnosti jsou Češi malý národ, který byl vždy jen a pouze objektem dějin, nikoliv aktivním tvůrcem své existence. Jenže středověké a raně novověké české elity si o sobě vyprávěly odlišný příběh: český (politický) národ měl být národem vyvoleným, Novým Izraelem stojícím v čelem Evropy a křesťanstva. Můžeme tak hovořit o národním mesianismu, což není historiografický konstrukt, nýbrž jeden z dobových projevů v sebereflexi všech „velkých“ evropských/západních národů. Kde jsou kořeny tohoto fenoménu? Jak se zrodila idea označovaná jako „translatio imperii ad Bohemos“ vrcholící v české reformaci? Proč se v 17. století zrodil onen svérázný komplex „malého národa“? Jaký vliv měly tyto tradice na zformování moderního politického národa v 19. století? A není zde též „metahistorický“ klíč k interpretaci českých dějin 20. století? Jak s tím souvisí stále se objevující touha po českém „rozvodu“ se Západem? Kam dokráčel „český tygr“ se svým „hybridním excepcionalismem“ na počátku třetího tisíciletí?
http://www.cts.cuni.cz/index.php?m=43&akce=1517&lang=cs
